Milá Anno,
píšu z pozice novopečené maminy a řekla bych, že na to jdete dobře :-). Kéž by se moje vlastní maminka nad sebou takhle zamyslela! Vím, že má svoji vnučku velice ráda, ale to, že by respektovala mě a viděla ve mně vůči dítěti nejvyšší autoritu, o tom nemůže být vůbec řeč. Kdykoli od malé něco chci (něco jako jdeme se koupat - jdeme se převléknout a podobně) a slečna začne protestovat, okamžitě babička přiskočí a "zachrání" ji. Pokud s ní mluvím o tom, jak se své dítě snažím vychovávat, pohrdavě mě odbyde tím, že to mám "z knížek" (jako by snad na tom bylo něco špatného?). A nejvíc mě mrzí, že když se dcerka kvůli něčemu rozpláče, jde ke mně a já ji utěšuji, babička přiběhne a vezme mi ji z náručí - to je mi opravdu moc líto. A nejhorší je, že mamce nemůžu ani říct, jak moc mi to vadí, protože se mi buď vysměje, že jsem přecitlivělá, nebo rozpláče, jak to s ní mluvím :-(. Opravdu nevím, co mám dělat.