Milá hexe, ani nevíš, jak tě chápu. Dnes je mi sice 55 let, ale velmi živě si pamatuju na tu dobu, kdy se mi narodila první dcera.Studovala jsem ještě pátý ročník VŠ, nic jsem nestíhala a všechno dění okolo miminka bylo velmi chaotické. A jak jsem byla zvyklá pořád studovat, tak jsem i všechny vědomosti a zásady péče o dítě brala z knih, jen občas jsem se na něco zeptala maminky. Bydleli jsme tehdy s manželem u jeho matky a byla tam ještě i stará babička. Jednou, když malá dost vytrvale plakala a já jsem to zhodnotila, že nemá žádnou příčinu, tedy je to tzv."pláč před spaním", tak jsem jí klidně nechala plakat. Najednou se bez varování rozlétly dveře naší ložnice a na prahu stála osmdesátiletá babička. Tloukla holí do podlahy a křičela na mě: co tady té malé děláte, neslyšíš, že plače, hned jí pochovej!Zůstali jsme s mužem jako opaření, já jsem miminko vzala k nám do postele a babička zase zavřela dveře a zmizela jako zjevení. Bylo to šokující, ale poučné. Když dnes vyprávím tu příhodu dcerám, smějí se tomu. Ale musím říct, že ještě nikdy jsem neběžela pochovat a utěšit plačící vnouče, když u toho byli jeho rodiče. A kolikrát se jen těžko přemáhám. Až když pak dcera za mnou přijde a ukáže mi už uklidněné dítě s rozbitým kolínkem nebo boulí, tak si Viktorku chovám a těším a snažím se jí zabavit, aby na tu bolístku zapomněla.Hexe, zkuste si s maminkou popovídat na téma, jaké to bylo, když ona měla malé dítě,jak se jí do toho pletli nebo nepletli prarodiče. Třeba se taky rozvzpomene.....