Vero - prave ze z toho mam obrovske obavy, protoze nejsem necita, ktery dokaze dite frkout nekam jinam jako by nebylo a tim to hasne. Pokud by se mi to stalo ze by se dite narodilo postizene, tak to ponesu hodne tezce, protoze zle ponesu obe moznosti - pokud bych si dite nechala doma i pokud bych dite "dala" do ustavu.

Veskere me pripominky co tu pisu se tykaji toho, pokud by se postizeni ditete zjistilo pri genetickych testech - kdy bych jeste mohla podstoupit potrat.
Nemluvim uz o nerozenem diteti - tam uz je situace naprosto definitivni (samozrejme)

Samozrejme ze za postizeni ditete nemuzu, ale kdo to postizenemu diteti vysvetli? A nebo i kdyz vysvetli, pochopi to? NEbude si rikat proc ja se tak narodil? Myslim ze taky pociti obrovskou nespravedlnost a k obvineni k teto nespravedlnosti je nejbliz samozrejme matka ditete.

Pisete - ze se mi lehce rika ze bych radsi nezila kdyz ziju. Ale uplne stejne se muze ptat ja - jak muzete rikat ze byste i hodne posizeni chteli zit, kdyz takto postizeni nejste a nemuzete citit jake to je, co ten clovec citi, ze je to stav ze ktereho se NIKDY nevyleci, ze treba citi naprostou bezvychodnost jeho stavu?

Je to hodne sporne a je mi jasne ze se neshodneme ale ocenuji ze by jste s klidnym srdcem meli i postizene dite. Me by to psychicky hodne odrovnalo.