Milá Deniso,
chápu, jak to myslíš: chceš, abys Ty a Tvoje dítě (děti), případně další nejbližší byli v životě šťastní. Nešťastný život pro Tebe nemá smysl. V tom s Tebou v podstatě souhlasím. Problém je jen v tom, že štěstí (tj. zdraví, dobré vztahy v rodině, materiální dostatek apod.) si člověk nemůže 100% posichrovat a velmi často se zhroutí.

Naopak štěstí, o které člověka nic nemůže připravit, spočívá v dávání. Jako žena jistě víš, o čem mluvím. Dát život třeba i nemocnému dítěti (protože je od početí osobou, které nemám právo "se zbavit" - viz Nebavme se o duši), případně nechat si dítě, které onemocní po narození, a starat se o ně, i kdyby mělo před sebou jen několik týdnů života, může být paradoxně velikým štěstím: pokud se rozhodnu tomu dítěti dát kus sebe.

Vím, o čem mluvím, zažila jsem to. O postižení naší dcerky jsme se dozvěděli v 32.tt, zemřela koncem února, když jí bylo necelých sedm měsíců... Ale svým způsobem to bylo nejkrásnější období našeho života, i když samozřejmě velmi náročné (citově i fyzicky). A hlavně naše dcerka prožila mnoho krásného, byla přes všechny problémy opravdu šťasná.

Přeju Ti, abys měla šťastné a zdravé děti, abys byla šťastná i Ty (a Tvůj muž), čehož zárukou je podle mých zkušeností, ochota dávat.