Můj bratr je mentálně postižený. Má autismus, tedy postižení, které se nedá zjistit před narozením. Z okolí znám děti s DS a můžu s čistým svědomím říct, že DS je podstatně lehčí postižení. S bráchou to není lehké. I kdybych věděla, že moje budoucí dítě bude takto postižené, nechala bych si ho. Tím spíš to platí pro Downův syndrom. Člověka považuji za člověka od okamžiku početí. Nejsem katolička, s katolickou církví naopak v mnoha věcech nesouhlasím. V této věci se s ní však shoduji. Jestli jsem věřící? Myslím, že ano, ale spíš nějak intiutivně, než že bych měla nějakou doktrínu. Asi na tom budu nějak podobně jako Vačice.
Samozřejmě jsou tu otázky "Co když bude dítě strašně trpět, takový život je horší než smrt". Je hodně vad, poruch a syndromů, já teď mluvím jen o DS. Tam žádné úvahy o utrpení nejsou na místě. Tyhle děti netrpí, jsou šťastné. Je tu samozřejmě ještě možnost přidružené vady, většinou srdeční. Ale jinak Downův syndrom spočívá "jen" v tom, že jsou tyto děti lidově řečeno "hloupé" (nemyslím to nijak urážlivě). Jedné mamince doktorka po zjištění, že její novorozený synáček má DS, řekla: " Tak nevystuduje Harvard, no a co. Lásky a radosti vám dá stejně jako dítě zdravé, možná i víc." Maminka jí později dala za pravdu.
Dám sem jeden odkaz na blog, který si píší rodiče holčičky s DS. Věděli, že ho bude mít, ale na potrat nešli a nelitují toho. Je to anglicky, ale můžete si aspoň prohlédnout fotky, aspoň uvidíte, že je to dítě a ne nějaká obluda. (Nechci se nikoho dotknout, ale připadá mi, že hodně lidí k tomu přistupuje právě takhle.) Je tam hodně fotek, její rodiče se za ni totiž nestydí.
http://unringingthebell.typepad.com/my_weblog/2007/10/index.html
Kdo by si chtěl přečíst vyprávění rodičů dětí s Downovým syndromem, tomu můžu doporučit tyto knížky:
http://www.gplusg.cz/?path=knihy/deti-z-planety-ds
http://obchod.portal.cz/produkt/jak-se-zije-detem-s-postizenim/
http://dumknih.cz/good.php?goodId:4684%7CNarodilo-se-s-problemy-a-co-bude-dal-
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=3576
To je o rozhodování rodičů, kteří se dozvěděli, že jejich nenarozená holčička má DS. Jak se rozhodli, je jasné z názvu knihy. Nelitují. . .
Nechtěla bych, aby měl někdo dojem, že tu někoho lámu a přemlouvám. Jen si myslím, že jsou většinou podávány jednostranně zaměřené a zkreslené informace, a to bych chtěla podle svých možností opravit.
Co popřát závěrem? Ne že bych vám nepřála, aby vaše děti byly zdravé, ale napadlo vás někdy, jak tohle může bolet maminku, která má postižené děťátko? Jako by byla nějak méněcenná. . . Proto přeju každému krásné, šťastné, spokojené a milované děti.
Předchozí