Když jsem zjistila, že čekám čtvrté dítě, radost vystřídalo zděšení. Rozhodně jsem nechtěla rodit v žádné z porodnic v nejbližším okolí. Měla jsem dvě možnosti jak porodit podle svých představ. Buď se domluvit s nějakou odvážnou porodní asistentkou a rodit doma nebo odjet do některé z přijatelných porodnic. První možnost jsem okamžitě zavrhla. Ačkoli jsem díky lékařské péči a ultrazvuku věděla, že dítko je zdravé a má správnou polohu, bála jsem se nějaké náhlé komplikace. Také jsem neměla dost odvahy na následnou komunikaci s různými lékaři a úředníky a nakonec manžel projevil přání, abych ho do něčeho takového nenutila. Z porodnic pro mě připadaly v úvahu dvě - Vrchlabí a Havlíčkův Brod. Jak se blížil termín porodu, moje odvaha k samostatnosti se zvětšovala. Ptala jsem se i na informace co mám dělat, kdybych byla nucena rodit cestou nebo zůstala doma sama. Byla jsem pevně rozhodnuta rodit ve Vrchlabí, které má na internetu nejlepší ohlasy rodiček a otců. Zavolala jsem tam a promluvila si s porodní asistentkou a pak už se jenom čekalo, až se naše děťátko rozhodne narodit. V posledních dvou týdnech před porodem se ve mně objevily takové pocity jako obrovská potřeba zalézt někam, kde bych v klidu, tichu a o samotě porodila. Měla jsem pocit, že snesu kolem sebe pouze svého manžela. Rozhodně jsem byla více lidskou samičkou než „moderní“ ženou podle představ některých pánů profesorů, kteří se domnívají, že pocity a instinkty rodící ženy nepatří do 21 století, že se hodí tak akorát někam do Afriky nebo buše ... Nevím, jestli má vůbec cenu tento názor komentovat. Asi by tito chytráci potřebovali prožít si to, o čem pouze četli, na vlastním těle.
Cítila jsem se jako prvorodička, protože jsem vlastně svůj přirozený porod vůbec neznala. A také každé těhotenství a každý začátek porodu byl jiný. Poslíčci mi přicházeli od 37 týdne a bylo to tak často a s takovou intenzitou, že jsem se obávala, že nepoznám skutečný porod. Samozřejmě zbytečně. Přišlo to v půl druhé v noci. Hned od začátku byly stahy po třech minutách a sílily. Nejdřív jsem se rozhodovala, zda manžela vzbudit hned nebo až porodím, nakonec jsme o půl třetí vyjeli směr Vrchlabí. Nechtěla jsem ho o porod připravit a také jsem si nebyla jistá, zda bych to doma sama zvládla. Potřebovala jsem pocit bezpečí. Zajímavé bylo, že jakmile jsem sedla do auta, po celou cestu jsem měla stahy po šesti minutách a frekvence se zrychlila až když jsme po dvou a půl hodinách zazvonili v porodnici. Otevřela nám porodní asistentka a vyzvala nás, abychom se chovali tiše, že všechno ještě spí. Skutečně nebylo slyšet ani zakňourání, ačkoli pokoje šestinedělek byly hned vedle porodních sálů. Dokonce jsem si myslela, že tam žádná miminka nemají.
Nejdříve mě asistentka vyšetřila, aby prý věděla, co budeme dělat dřív, jestli rodit nebo vypisovat papíry. Vyšetření bylo velmi jemné, to jsem si velice oddychla. Převlékla jsem se do svého, mimochodem velmi příjemné, že jsem nemusela mít ústavní oblečení. K porodu jsem si přichystala svou nejoblíbenější halenu. Pak mi změřila tlak, zkontrolovala moč, možná změřila teplotu, připnula monitor na hlídání dítěte a šli jsme dělat papíry. Tedy žádný klystýr a holení. To už přišla do práce další asistentka na denní směnu. Nejdříve jsme probrali porod samotný. Jaké mám představy a jaké jsou možnosti. Teprve potom jsem hledala doklady. Po formalitách přišla ošetřující lékařka, která dokonce prohlédla i plodovou vodu a nakonec se na mě přišel kouknout i pan primář. Od překročení prahu porodnice mě při všem doprovázel a asistoval mi manžel. Jen vyšetření plodové vody neviděl, protože se do malé vyšetřovny už nevešel. Jistě by se rád podíval tou „trubičkou“. Ten si vše pamatuje do nejmenších podrobností, na rozdíl ode mne. Možná si nevzpomenu na všechno kolem porodu, ale jedno musím říci hned na začátku. Připadala jsem si jako královna. Ochotně mi všichni od sester až po primáře odpovídali i na ty nejhloupější otázky a všechno vysvětlovali. Všude, včetně přijímací vyšetřovny, všichni včetně pana primáře klepali a zajímalo je, zda mohou vstoupit. Bylo normální, že zachovávali soukromí.
Na přípravu k porodu jsme dostali pokojík vedle porodního pokoje, protože to vypadalo, že na děťátko nebudeme dlouho čekat. K úlevě jsem si vybrala míč na sezení. Jinak jsme podle našeho přání nijak a nikým nebyli vyrušováni. Asistentka pravidelně přicházela s malým ručním monitorem na kontrolu dítěte a pan primář s (nevím jak se to jmenuje, vypadá to jako trychtýř) naslouchátkem. Ptali se jak se cítím a jak je to se stahy. Protože jsem nahlásila alergii na pšenici, dietní sestra mi nejprve zavolala a pak osobně přišla, abychom se domluvili na mém jídelníčku. Denně mi pak pekli speciální buchtu. Prý normální přístup ! Po celou dobu porodu jsem mohla podle potřeby pít a podle chuti jíst. Zbytečně jsem si dělala starosti jak to bude s vyprázdněním před porodem. Měla jsem s tím poslední tři týdny těhotenství velké problémy, ale tady to šlo úplně samo a přirozeně. Přišlo poledne a naše maličká se stále nechystala na svět. Naopak to vypadalo, že si to rozmýšlí. Stahy po třech minutách se prodlužovaly na šest minut a když jsem pak na dvacet minut pokojně usnula aniž by mě cokoli vyrušovalo, mínil pan primář, že to asi dnes ještě k porodu nebude. Vyšetření pak ukázalo, že jsem otevřená jen napůl jako ráno. Ve čtyři hodiny odpoledne ještě žádná změna. To už se intenzivně k porodu připravovaly další tři maminky a jedna z nich vedle v porodním pokoji už dokonce porodila. Začala jsem uvažovat o tom, že bych si řekla o něco na urychlení porodu. O půl páté mi konečně svitlo. Uvědomila jsem si, že vždycky, když jsem šla na toaletu, se stahy zrychlily na dvě minuty a zesílily, ale jakmile jsem si sedla na míč, zase se ustálily na čtyřech a posléze šesti minutách. Míč letěl pod postel a já začala chodit. Okamžitě stahy byly na dvou minutách a s každým mým krokem sílily. V pět hodin se objevila plodová zátka a šla jsem na vyšetřovnu, kde mě paní doktorka vyšetřila. Myslela jsem, že už to je plodová voda. V předchozích porodech jsem u sebe totiž nezažila ani jedno. Napíchla plodovou vodu, což byla jediná zbytečná věc za celý den, protože hlavička už naléhala těsně a vyteklo jí už jen maličko. A šlo se na porodní pokoj. Nejdříve jsem si vybrala porodní stoličku, ale ta nebyla úplně pohodlná. Porodní asistentka mě přemluvila, ať zkusím porodní pytel. Připomněla mi, že nemám tlačit moc brzy, raději nejprve stahy vydýchat a počkat na vhodnou dobu k intenzivnímu tlačení. Byla jsem překvapená mnoha věcmi, ale hlavně tím, že jsem byla schopná se volně pohybovat mezi stahy i přímo při vytlačování dítěte. Že volně dýchat a bez problémů prodýchávat stahy šlo úplně samo. Ve skutečnosti jsem dýchala naprosto normálně a přirozeně. A ten „psí dech“, který se vyučuje na kurzech a který mi nepomáhal při lékařsky vedených porodech, jsem vůbec nepotřebovala. Prostě jsem se jenom celá uvolnila a prodloužila dech, stah odešel jak přišel. Nádherná byla souhra mezi mnou a manželem. Už odpoledne vyciťoval co se s námi děje. Věděl, kdy stah začíná a končí a jak je intenzivní, ještě daleko před tím než to na mě bylo vidět. Maličká se narodila v 17,20 hodin. Byla cítit jako čerstvě vytažený kapřík a musela jsem ji držet silně, protože klouzala. Měla jsem oči a smysly jenom pro ni a tak si nepamatuji, že manžel přestřihl pupeční šňůru a tu chvilku mě podpírala dětská sestřička. Čeho jsem se nedočkala, byly nesnesitelné porodní bolesti, při kterých jsem probrečela předchozí tři porody a nesnesitelná únava. A vydržím toho dost. Na co nikdy nezapomenu, byla tichá účast dětské sestry, ošetřující lékařky a primáře, kteří mimo „mojí“ porodní asistentky byli přítomni u porodu, ale z dálky jen přihlíželi. Kdykoli jsem se mezi stahy podívala kolem sebe, viděla jsem je a oči pana primáře, který vypadal, že se dívá na něco posvátného. Vnímala jsem tichý hlas a jemné dotyky porodní asistentky, nějakou příjemnou hudbu. Rodila jsem ve dne a zády k oknu vsedě na porodním pytli. Nebylo třeba dalšího přisvěcování a nějaké nepříjemné manipulace se mnou nebo s dítětem. Maličkou mi ihned položili na prsa, držela jsem ji, zahřívala vlastním tělem a sestřička ji kontrolovala. Pak ale bylo třeba se zvednout a přejít chodbu na běžný porodní sál k prohlídce a poporodnímu ošetření. Dítě mi raději nesli. Necítila jsem se slabá a nemohoucí. Placenta nevyšla celá a jedině tohle ošetření bylo dost nepříjemné a bolestivé. Ale ne tolik jako když mě „vyšetřovali“ porodní asistentky v Třebíči. Je zbytečné dodávat, že nástřih se zde rutinně neprovádí a šití ani nebylo třeba. A pak opět po svých na pokoj. Maličkou ode mne ani na chvilku neodloučili. Byla ošetřená, zabalená a mohla jsem ji poprvé přiložit k prsu. Tatínek byl s námi na pokoji ještě dvě hodiny a pak musel jet domů za staršími dětmi. Sice jsme plánovali, že bychom po dobu hospitalizace byli na nadstandardním pokoji i s mladším chlapcem, ale ten onemocněl. Děťátku hned po porodu neměřili délku a nekoupali ho. Dětská sestra mi řekla, že měření děťátko stresuje a okamžitým umytím mýdlem ztratí jeho pokožka ochrannou vrstvu. Až druhý den v noci, když malá byla vzhůru a já spala, jiná dětská sestra měla chvíli čas a vykoupala ji.
Zachovávání intimity pokračovalo i na pokoji šestinedělek. Všichni klepali před vstupem a k dovršení mé spokojenosti, bylo miminko na prvním místě. Takže když byla vizita a já kojila, pouze se mě zeptali po zdraví a nebylo nutné mě prohlížet. To samé se dělo i v případě, že jsem dítě držela na odříhnutí. Další příjemnou věcí bylo to, že se zde v poklidu stihla veškerá denní práce, aniž by nás brzy ráno budili a uklízečka třískala o podlahu kýblem. Ta tam musela být také spokojená, protože byla samý úsměv a řeč a skutečně uklízela. A jídlo ? Ani jednou jsem nedostala něco, co by nemohla kojící matka. Ve sprchách a na toaletách čistota a stále dost horké vody. Kdykoli jsem se šla vysprchovat nebo na záchod, nemusela jsem stát frontu.
Škoda, že bydlíme tak daleko, manžel mojí spolubydlící byl s ní a děťátkem na pokoji denně dvě tři hodinky. Všimla jsem si, že u maminky naproti v pokoji byl tatínek několik nocí. Zpočátku prochodil s děťátkem hodiny po chodbě, zatím co manželka spala a nabírala síly.
Ačkoli porodnice a pokoje šestinedělek byli na jedné chodbě, ani nevím kdy a jak se rodila další miminka. Rozhodně to nebylo slyšet. Cítila jsem se zde skoro jako doma. Neměla jsem chuť utéct nebo si nějak pobyt zkrátit. Malá se narodila čtvrtého navečer, domů jsme šli osmého ráno. Dětská sestřička mi nesla velkou tašku až k autu, tatínek Adélku a já kabelku. Vážně, těžko si nepřipadat jako královna.
Možná se najde maminka, které by se tato porodnice nezalíbila. Vždyť to je docela normální nemocnice se vším všudy. Nějakou tu chybu to ale mělo. Všude tu příšerně táhlo. Topení bylo tuším v podlaze a nastavené centrálně, takže na mé gusto přetopeno. Běžně 27 stupňů. Navíc se zrovna měnilo počasí ze zimy do tepla a tak jsme se v noci moc nevyspali kvůli kvílení špatně přiléhajících oken a vedru. Nedalo se totiž rozumě větrat. Z porodnice jsme si s malou na památku odnesli rýmu, která nám vydržela několik týdnů. Okna byla na jih, takže přes den stálé slunce. V létě bych rozhodně chtěla mít pokoj s okny na sever, i když takové pokoje jsou tam jen dva a jednolůžkové.

Tomu co jsem prožila se říká alternativní porod. Vážně nevím proč. Alternativní tam bylo jen to, že jsem dítě vytlačila na porodním pytli a ne na nějaké hrozně nepohodlné posteli. Také první a poslední chemii jsem dostala až po porodu, řekli mi na co to bylo, možná na zástavu krvácení, ale to si vážně nepamatuji. Nadstandardní mi tam připadalo snad všechno. „Moje“ porodní asistentka byla ve službě až do desáté večerní, dokud neporodila poslední z nás a ona neukončila vše potřebné. Ptala jsem se jiné asistentky, co by se stalo, kdybych rodila až v noci. Moje asistentka by jela domů po ukončení své běžné směny, ale kdybych vypadala k porodu, okamžitě by přijela, abychom spolu přivedly děťátko na svět. Tedy žádné střídání směn. Od lékařky a primáře se mi dostalo takového ošetření, jaké jsem nedostala při žádném z předchozích porodů. Dětská lékařka byla příjemná a vstřícná, osobně poradit mi přišla i diabetoložka a popovídala jsem si s poradkyní přes kojení. Když jsem chtěla vědět co která sestra dělá, za co zodpovídá, musela jsem se pořádně podívat na vizitku. Protože na dítě či své problémy jsem se mohla zeptat dětské sestry, ženské sestry, porodní asistentky, všechny dokázaly poradit a pomoci. Prostě, bylo toho víc, s větší účastí a pečlivostí. Navíc v nemocnici. Takže kde a v čem je ta alternativa ? Snad v tom, že se mnou jednali jako s člověkem ?

Je to skoro půl roku. Když si vzpomenu na porod naší maličké Adélky, zůstává ve mě krásná vzpomínka, žádný stres. Kdybyste mi řekli, zítra jdeš rodit, tak do Vrchlabí klidně a s radostí. Lituji toho, že starší tři děti se nemohly narodit v podobné porodnici. Porod Adélky byl ten nejúžasnější zážitek v našem životě. Jasně, že to trochu bolelo. Ale vážně jen tolik, že to bylo snesitelné. A ta moje „těžká hodinka“ se smrskla na pouhých 40 minut. Asi bych měla pár lidem a třem webům poděkovat za pomoc a podporu, ale nechci na nikoho zapomenout, mám totiž špatnou paměť na jména, tedy je nebudu jmenovat.