Milá Evo. Ve svém příspěvku se dopouštíte parádního přehmatu. Tvrdíte, že bůh nás stvořil jako svobodné, abychom jej mohli svobodně milovat. Ale zároveň tvrdíte, že je vševědoucí, zná jak se v budoucnu kdy rozhodneme a důsledky těch rozhodnutí. No to tedy taky musí vědět, kdo ho bude milovat a dokonce přesně od kdy do kdy a proč? Takže buď jsme opravdu ti robotci včetně té naprogramované lásky, nebo je to s tou vševědoucností nějak jinak. Předem upozorňuji, že na odpověď typu, že sice ví všechno, ale něco jako vědět nechce, nehraju.
Pro paní Ludmilu, k tématu: "Kde byl bůh, když umírali tisíce lidí v koncentračních táborech", bych doplnil následující. Na světě není spravedlnost, alespoň ne v tom omezeném významu typu, nepustil jsi babičku sednout v autobuse, zítra dostaneš rýmu. Takhle to na světě opravdu nefunguje, i když si to mnozí tak silně přejí, až tomu věří. Stačí se dívat kolem sebe, kolik bezohledných gaunerů se má dobře a osud jim nijak neubližuje a naopak kolik poctivých a slušných lidí pronásledují životní tragédie. Bůh světu vládne prostřednictvím přírodních zákonů. Existuje pouze zákon akce a reakce, příčiny a následku. Podle nich může znalý člověk odhadnout důsledky svých činů, a do jisté míry této znalosti důsledků i zneužívat a ono to fungovat bude a bůh ho za to nijak přímo nepotrestá viz ježdění v MHD načerno. Výjimky? Možná sem tam nějaký zázrak, ale na to se rozhodně nedá spoléhat. Je mnohem více situací, kdy byly spáchány na poctivých lidech obrovské křivdy a žádný zázrak se nekonal, i kdyby se ti lidé umodlili.
Je tedy bůh nespravedlivý? Jak to tedy je? Přispěji jedním názorem do pranice. Musíme se zamyslet nad samotným smyslem našeho života. Pokud připustíme, že naše vědomí smrtí těla definitivně nezmizí, ale v nějaké formě existuje dál, řešení se nabízí. Celý život si můžeme představit jako jakýsi trenažér, kde před nás osud staví překážky. Naším cílem je k nim zaujmout postoj, nějak je řešit. Nezáleží ani tak na tom výsledku, jako právě na našem postoji a úmyslech. Z řešení tisíců každodenních drobných problémů vzniká naše nejvnitřnější zkušenost a její extrakt (oproštění od konkrétních kulis a obsazení) je jakási duchovní zkušenost odrážející především náš prožitek postoje ke světu, k lidem, k přírodě, eventuálně k bohu, pokud jsme ho schopni nějak vnímat. Tato nahromaděná duchovní zkušenost nám po tělesné smrti patrně k něčemu bude. Ať už to bude poslední soud a život věčný, reinkarnace nebo já nevím co - nechám se překvapit. Právě při osudových postiženích se duchovně vyvíjíme velmi rychle a to je naše jediná odměna a spravedlnost, která reálně existuje. Valná většina duchovně zaměřených lidí byla v životě postižena nějakou katastrofou.
Láska, odpouštění a spravedlnost musí být v nás, v lidech. Jedině tak se svět stane příjemnějším místem k životu. Příroda sama lásku, odpouštění a spravedlost nezná.