Milá Alko,
dobrá, ještě jednou se zapojím do debaty, abych odpověděla, na co se ptáš. Deniso, radši to ani nečti, ať si nekazíš náladu (to myslím upřímně). Aido, ještě jednou díky za podporu.
Moje odpověď bude nutně dost dlouhá, právě proto, že NIC NENÍ ČERNOBÍLÉ. A prosím, pokud byste se se mnou chtěli dál bavit, napište mi e-mail (budu ráda), odteďka už si zakazuju tuto diskuzi otvírat, musím se věnovat své práci :-)

Co se týče puberťáctví a nezkušenosti, na to se rozumě odpovědět nedá. Nemůžu podat důkaz toho, co si budu myslet za 20 let, a věk a prožité události také ještě nemusí být důkazem, že člověk není puberťák. Takže odpovědět se dá jen vztekem, což nechci, takže neodpovídám.

Ohledně umanutosti: jen jsem stále znova opakovala svou otázku, protože se mi zdálo, že ne všichni zúčastnění sledují celou diskusi (což nikomu nevytýkám, taky jsem z časových důvodů nečetla úplně všechny příspěvky odshora až dolů).
Na tuto otázku nikdo neodpověděl, nikdo se mnou ve skutečnosti nediskutoval. Tím myslím, že neřekl buď: souhlasím s Tebou, člověk je osobou stále nehledě na časovou rovinu (=> potrat není v pořádku); nebo: nesouhlasím s tebou, člověk je osobou, jen když si sám sebe uvědomuje (=> potrat je v pořádku a bylo by třeba se zamyslet, co s lidmi, kteří sami sebou přestaly být a jejich existence je také zátěží); a nebo: nesouhlasím s tím, že toto jsou jediné dvě možné definice osoby, navrhuji a logicky zdůvodňuji jinou, která by ospravedlňovala současné veřejné mínění (potrat je do určité doby v pořádku, umírající a těžce mentálně postižení mají ale právo přirozeně dožít a my jsme povinni se o ně starat).

Toto je jedna otázka. Jakmile ji poctivě vyřeším (dříve ne), mohu nastolit druhou otázkou - řešení problému v praxi. Budu odpovídat z hlediska člověka, který první otázku vyřešil tak jako já. Pokud jste sami došli k jinému závěru v první otázce, bude se patrně lišit i vaše odpověď na tuto druhou otázku, která na první závisí.

Z mojí odpovědi na první otázku vyplývá, že potrat je zabití nevinného člověka, který se nemůže bránit, ať už jsou okolnosti jakékoli. Důsledky:

1) Život jednoho člověka je důležitější než pohodlí druhého i než jeho vlastní pohodlí. Takže jít na potrat proto, že mám zaplacenou dovolenou (jak tady zaznělo), je silně nemorální. To je samozřejmě extrémní egoismus, většinou bývají důvody k umělému potratu mnohem závažnější. Ale stejně:

a) Nechat zabít své dítě proto, že se bojím, že ho nedokážu vychovat?
Chápu, ale schopnost vychovávat stejně nebudu mít nikdy zaručenou a v této věci jistě platí, když opravdu chci, jde to.

b) Nechat jedno své dítě zabít proto, že jinak bych se nějakou dobu, kterou bych trávila třeba v nemocnici, nemohla věnovat svým dalším dětem, které jsou úplně maličké?
Chápu, je to hrůza, ale stát se to může stejně, když bych musela do nemocnice z jiného důvodu.

c) Nechat zabít své dítě, aby v životě netrpělo, pokud hrozí, že je nemocné, nebo pokud se o ně nechci nebo nemůžu starat?
Chápu, ale tělesné i duševní utrpení stejně v životě s největší pravděpodobností přijde, je velmi malá pravděpodobnost, že se mu někdo z nás vyhne. Navíc např. život dítěte s Downovým syndromem bývá velmi šťastný (horší to mívají jeho rodiče, to je pravda).
A pokud je to tak vážné, že dítě má URČITĚ před sebou jen velmi krátký život (což vám do 20tt. stejně lékaři mohou s určitostí říct jen v mizivém procentu případů), pořád je to život, který může být i velmi šťastný (moje zkušenost), a v kritické situaci alespoň lze tlumit bolest léky - bolest uměle potracovaného plodu se, pokud vím, netlumí - a jeho umírání může být důstojné (třeba doma) a nemusí se nutně uměle prodlužovat "kvůli statistikám", lékaři bývají rozumní. Je to hrůza, chápu to dobře, a jsou tu asi i jisté mezní případy, které lze přiřadit k bodu 2).

Čestná odpověď na tyto otázky (a,b,c) - opakuji, z hlediska zmíněné odpovědi na první otázku - je NE.

2) Určitě ale existují extrémní případy, kdy je takové zabití ospravedlnitelné. (Jako je ospravedlnitelné třeba, když tři lidé, umírající hladem, vylosují jednoho, aby snědl poslední kus chleba. Ten jeden přežije a druzí dva kvůli němu zemřou - ale kdyby se o ten chleba podělili, zemřeli by všichni.)
Např.: je absolutně vyloučeno, že by se dítě mohlo narodit živé, a žena by zemřela, pokud by nepodstoupila potrat. Její smrt by byla zbytečná, protože ani kdyby zemřela, dítě by zachránit nemohla. Navíc její starší děti by přišly o matku a manžel o manželku.
Podobné, i když ne tak evidentní, je to v případě (pokud takové případy nastávají, nevím to jistě, nejsem lékař), kdy je třeba rozhodnout - má zemřít žena, NEBO její dítě? Pokud by žena zemřela, dítě by přežilo a naopak.
To je opravdu těžká situace a nevím, jak bych se sama rozhodla. Pokud žena zemře, její děti osiří (minimálně to jedno) a její muž ovdoví. Pokud zemře to dítě, jak žít s myšlenkou, že za mě (za nás) položilo život? Navíc takové případy nebudou zdaleka tak průhledné - vždy lze doufat, že se lékaři mýlí, a pokud dítě nechám žít, nakonec nezemřu; nebo je malá pravděpodobnost, že i když zemřu, dítě (na nezanedbatelnou dobu) přežije... To je opravdu komplikované a TADY bych viděla právo ženy volit mezi životem a smrtí, protože neuvažuje o tom nadřadit ŽIVOTU svého dítěte své nebo jeho (předpokládané) pohodlí, ale svůj ŽIVOT.

3) Co by měli dělat naši poslanci?
Rozhodně ne "plácnout do vody" nějakým pro dnešní společnost nepřijatelným zákazem (navíc viz srovnání s prohibicí), tím nic nevyřeší a jen ztrapní sebe a své voliče (mimochodem lidovce už nějakou dobu nevolím). Ani předříkávat (nebo nechat předříkávat) "modlitby" na demonstracích - je to odpudivé, protože nepravdivé a farizejské (modlit se mají doma, případně v kostele). Mohou se (inteligentně) snažit formovat veřejné mínění a hlavně mají prosazovat zjednodušení adopcí, třeba i to zřízení možnosti anonymního odložení novorozence, podporu matek v tísni, boj proti domácímu násilí, důstojné finanční (a tím pádem i společenské) ohodnocení práce v rodině apod. Vím, že to není jednoduché - jednodušší je plácat do vody. Ale od toho jsou placení, aby se snažili řešit komplikované problémy, za blbá gesta ne.

Většina z toho, co jsem teď napsala, tu už minimálně jednou zazněla, omlouvám se těm, před kým jsem se opakovala. Chtěla jsem se vyjádřit uceleně (protože zde naposledy).
Tak a teď to zavřu a jdu pracovat. Díky za virtuální společnost.