Mám stejnou zkušenost - první dítě, dcera, řvala každý den několik hodin, přitom nic nepomáhalo, možná tak to pohupování na míči, ale jen chvíli a pak to začalo znova . . . spala jen, když se nosila, takže dát do kočárku a jet u nás nefungovalo, ani postýlka, nic, jen nošení a houpání. Hrůza, ani jsem se nenasnídala, neuklidila, nic.
Nyní mám syna, sedm měsíců, první tři měsíce buď spinkal nebo ležel v postýlce, téměř neplakal, nyní už je nervóznější, protože leze a zdaleka né vše je mu dovoleno, ale pořád je to nádhera - ve srovnání s dcerou si připadám jak na dovolené . . .
přitom mám pocit, že vše dělám stejně jak u dcery.
Takže bůhví čím to je, prostě se ty zlobivé ukřičené děti někomu narodí, musí se to vydržet. Mě u dcery vždy kamarádka z waldorfské mateřské školky uklidňovala, že prý dítě si vybírá své rodiče, a pokud si to uřvané dítě vybralo mě, mám to brát jako úkol a snažit se to zvládnout, prý mě to posílí . . . (popravdě tehdy v tom zoufalství tato myšlenka někdy pomohla, někdy ne)
přeji hodně zdaru s podobnými dětmi a velkou velkou trpělivost, vše je jen otázka času!!!