Tak jsem si (jsouce vybavena pevnou linkou :-) ) take precetla dlouhy prispevek i celou diskusi.
Musim rict, ze prispevek se mi libil. A to obsahove i literarne, bylo to docela ctive a dlouhe to bylo proto, ze autorka zminovala vsechna mozna hnuti sve mysli. Na to vetsinou neni cas a prostor. Asi kazda maminka by mohla o svem porodu a vecech kolem napsat tak rozsahle povidani a kazde by bylo trochu jine. A myslim, ze i kdyz pro vetsinu lidi by to nebylo zas az nejak zavratne zabavne cteni, bylo by uzitecne si sbirku takovych historek precist pro vsechny zacinajici lekare, porodni asistentky a zdravotni sestry. Predevsim pro ty zacinajici, kteri jeste nejsou ponoreni do rutiny a reseni odbornych problemu a maji pred sebou nutnost zaujmout ke sve profesi a klientum/pacientum nejaky postoj.

Autorka urcite udelala par blbosti, ale cenim si, jak autenticky vse popsala. Dokazu se do jejich pocitu naprosto vzit. Chovani personalu, ktere ji tak iritovalo, take vnimam jako necitlive. Nikoliv snad zle, proste necitlive, mozna chvilemi neomalene.

Problem nas vsech je, ze nabidku na pomoc psychiatra slysime (a casto i myslime) jako urazku. To, ze autorka clanku pred porodem skoro nejedla a nespala, ze nejedla a nespala ani po porodu, natoz to, ze brecela a dokonce mela negativni myslenky, jiste nebylo proto, ze by se k tomu sama svobodne a vedome rozhodla, i kdyz nic z toho urcite nebylo vubec dobre. Spis to bylo priznakem toho, ze neni psychicky v poradku. A zase, nemyslim to v nejmensim jako urazku. Zalezitosti kolem narozeni ditete (a asi taky kolem zavaznych zdravotnich problemu) jsou naplneny takovou objektivni nejistotou (zive organismy se chovaji ne zcela predvidatelne), ze by ji lekari svym uvidime, jak se to vyvine, nemeli zbytecne posilovat, meli by radeji navrhnout nejaky jasny jednoznacny postup (samozrejme sami vedi, ze pravdepodobne bude leccos jinak, ale od toho tam jsou, aby to pak resili). Kazda zena je asi ze zalezitosti kolem porodu rozrusena a autorka jiste nebude jedina, ktera neuvazovala a nejednala uplne normalne. Me napriklad behem porodu rozhodila kazda malickost, kterou jsem necekala, nebo ktera nebyla v poradku. Na sestinedeli jsem potom dokazala smutne koukat na popraskane rucicky sveho miminka a cekat na dobu ke koupani, abych ji mohla namazat. Nastesti pribehla sestricka, ktera - protoze nebyla sestinedelka - uvazovala normalne, vykrikla To ji prece musi bolet, proc ji nenamazete a rucicky miminku namazala.
Normalne jsem pomerne racionalne uvazujici clovek.

Clovek v abnormalnim psychickem stavu si neuvedomi, ze potrebuje pomoc zvnejsku. Ja jsem si az zpetne uvedomila, ze kdyz me poporodni psychicke problemy po nekolika mesicich narostly tak, ze jsem zacala ztracet pamet, mela jsem mozna psychiatra vyhledat. Az kdyz byl male asi rok a ja jsem dospela k nazoru, ze me manzel sleduje, doslo mi, ze to neni OK a hledela jsem se rychle vratit do prace.

V MASH je otec Mulcahy (nebo jak se pise). Je to knez, ale hlavne je to clovek, ktery nema na starosti operace, leceni ani osetrovani, ani administrativu, uklizeni, organizaci, nic. Ma proto prostor starat se o dusevni stav personalu i pacientu. Vsimnete si, ze neresi jen zalezitosti viry, ale hlavne psychicke problemy, problemy moralni, rodinne a tak. Samozrejme nestaci to, ze ma cas, hlavne k tomu musi byt osobne zpusobily, ale kdyby byl zatizeny jeste jinymi ukoly, nemohl by to delat. Neskodilo by, kdyby v porodnicich (a asi i jinych nemocnicich) byly takove matky Mulcahyove, ktere by se staraly jen o psychiku rodicek. Popovidat si, uklidnit, uvest mysleni do normalnich koleji.
Chapu, ze se sestram s rodickami a nedelkami dost tezko pracuje, jiste by jim to take pomohlo. Ale kde na to vzit, ze?

Samozrejme, ze vseho nejdulezitejsi je, ze se narodilo zdrave dite. Ale kdyby se jen na to nejdulezitejsi soustredili treba stavari, chodili bychom dodnes pro vodu ke kasne a na zachod na dvorecek, protoze na baraku je ze vseho nejdulezitejsi, aby do nej neprselo a nefoukalo. A kdyz se v nem da i zatopit, tak co bysme jeste chteli.