Já si prostě myslím, že způsob, jakým má být někomu ve špatném psych. stavu nabídnuta pomoc odborníka by měl být maximálně citlivý. Zeptat se někoho: "a nechcete psychiatra?" se nemůže nikdy setkat s úspěchem. Já sama jsem byla v dost špatném psych stavu, když mne ve vážném zdravotním stavu hospitalizovali v nemocnici a já se bála o své nenarozené miminko. úplně jsem se zhroutila, ale sestřičky se mi snažily všemožně pomoci a pochopily, jak mi je. psychologa někdo zavolal sám od sebe. Nemusela jsem říci: "Ano, potřebuju psychiatra." Prostě přišel psycholog, dokonce v perfektním čase, když právě byla spoluležící pacientka někde na vyšetření, představil se mi pouze jménem a klidně se mnou mluvil. Moc mi to pomohlo. Vysvětlil mi, že na mém psychickém stavu hodně záleží a musím být v pohodě kvůli dítěti. Chápal, že je mi zle a proč navrhl nějaká řešení. Shodli jsme se, že léky nechceme. Já jsem se vyvztekala, vybrečela, uklidnila a ten ubožák s rancem mým trablů na zádech zase odešel. Bylo mi líp. Jak to, že tam mohl být, když jsem ho potřabovala a přesto jsem si o něj nemusela říkat? Není právě tohle ta pomoc, kterou by měl psycholog poskytovat? Opravdu jste udělali pro tu maminku to, co bylo potřeba?