Článek je docela trefný, já to cícím taky tak - ze začátku stres, obavy, jak to budu zvládat.... život se mi obrátil vzhůru nohama, i když je miminko chtěné (teď 6.tt). Hodně se v diskusi probírá, jak se cítí těhulky. Ale co jejich partneři? Těhulky po nějakém čase svůj strach překonají, když třeba ucítí první pohyby a začne jim růst bříško... Ale co pomůže mužům? Můj přítel je z té zprávy, že čekáme miminko, úplně mimo. Je mu 34 let, do téhle doby byl zvyklý být pánem svého času a vše si řídit sám, a najednou má prý pocit, že tu je něco, co je mimo jeho kontrolu a co nemůže ovlivnit, a že už se navždy bude muset někomu jinému (rodina) podřizovat. A že prý si nedokáže představit, že by měl být otcem (na miminku jsme se sice dohodli, ale oba nás těhotenství hodně zaskočilo).
Máte s tím nějaké zkušenosti? Jak to snášeli vaši partneři/manželé? Kdy tahle fáze přejde? Je vůbec šance, že přejde - a že bude rád, že budeme mít/máme děťátko?