Omlouvám se, že vám vstupuji do diskuze, a už zdřejmě i pozdě ale přesto mi to nedá, abych nenapsala zvůj názor. Je mi 29, mám osmiletou holčičku, čekali jsem na ní skoro dva roky, nyní už šest let děláme všechno možné i nemožné proto, aby jsme měli druhé miminko (kdo neměl s plodností problémy nepochopí, hormony, injekce, mimotělní oplodnění, nervy, bolesti), kdyby se to těď podařilo, byli bychom štěstím bez sebe, ALE kdyby mi doktor řekl, že naše vymodlené dítě bude postižené podstoupila bych potrat. V každém případě, nikdo neříká, že s lehkým srdcem,hrozně by mě bolelo, že musím tohle udělat, ale určitě s čistým svědomím. Mám dceru, díkybohu zdravou a mám odpovědnost také k ní, zbyl by na ní úděl chůvičky, protože kdo by se o mímo-později dospělého člověka staral, až mi z mužem by jsme nebyli ???? Ne, ne, já si dítě velmi přeji a udělám cokoli, aby jsme ho měli, ale zdravé, zdravé dítě. Samozdřejmě, nikdo mi nezaručí, že porodem nebo dalším životem všechno bude plout bez problému, jenže to nemůžu ovlivnit, narozdíl od toho, že se mohu svobodně rozhodnou, zda přijmout na světě človíčka, který je podle mého názoru bohužel už předem odsouzen k životu, který nikdy nebude plnohodnotný. Vím Simonko, že máme jiné názory, ale jsem moc ráda, že v našem státě zatím zůstává ženám to právo se svobodně rozhodnout. Na druhou stranu obdivuji , velmi obdivuji ženy a rodiče, kteří toto dokážou, já vím, že já bych tak silná nebyla.