Po přečtení diskuse jsem se rozhodl, že přihodím i svou trošku do mlýna. Narodil jsem se s oboustranným celkovým rozštěpem rtu, čelisti a patra. Takhle nějak to všechno začalo.
Nechci se tady věnovat operacím, problémům s kojením a podobně. Nutno podotknout, že bez všech těchto problémů a zážitků, bych určitě nebyl tam, kde jsem. A bez pomoci rodiny a lékařů, ostatního personálu v nemocnici, zkrátka všem lidem, kteří mi pomohli. Chci se zde však věnovat tomu, co považuji za nejdůležitější. A to je podle mě sebevědomí.
To, že dítě narazí během svého dětství a dospívání na nepochopení, je fakt. Žádné dítě s rozštěpem nepotkávají jen milé a krásné zážitky. (Jako ostatně žádné jiné "zdravé" dítě.) Pokud se však dítěti tato skutečnost náležitě připraví a vysvětlí, dokáže si s podobnými zážitky posléze lépe poradit. Když jsem poprvé přišel s pláčem domů s tím, že se mi děti smějí, dostalo se mi "daru". Maminka mě samozřejmě uchlácholila a vysvětlila mi, že ty děti, co se mi smějí, za to nemůžou. Ony totiž jen neví, co to na tom obličeji mám. Prostě jsou ty děti venku hloupé a já, protože jsem chytřejší, to musím pochopit. Ale nesmím a nemusím se tím trápit - protože JÁ vím, že je to jinak.
Ač se toto může zdát banalitou, pokládám to za jeden ze stavebních kamenů svého sebevědomí. Skutečností bylo, že mi tohle maminka několikrát vysvětlovala. Až sem to postupem času vzal skutečně za své.
Dalším bodem bylo přijetí na základní škole. Paní učitelka mě nijak neodlišovala od ostatních. Musel jsem dělat vše, co dělaly ostatní děti. Když přišel problém s mou vizáží, snažil jsem se to dotyčnému ("hlupákovi" vysvětlit. Pravdou je, že sem se i dost často pral v rámci prosazování své pravdy.
Dokonce sem po druhé třídě úspěšně zvládl i "přijímací zkoušky" na školu s rozšířenou výukou jazyků.
Dalším stavebním kamenem byl kolektiv, se kterým sem tuto ZŠ prošel od 3. do 9. třídy. Zezačátku také došlo na vysvětlování a i manuální názornost mých tvrzení. To vše vedlo k přijetí do kolektivu - proč také ne, když jsem byl od začátku jedním z nich.
V deváté třídě jsme se rozhodovali, kam dále směřovat své kroky a já jsem se rozhodl jít na gymnázium.
Popravdě sem netušil, jaké lidi tam můžu potkat. Ale nebál jsem se toho a skočil jsem tam rovnýma nohama. To skočení bych zdůraznil. Když se chcete dostat do kolektivu a jste něčím jiní, musíte také něčím zaujmout, v něčem vynikat. Já jsem během ZŠ chodil plavat, pak jsem dokonce 2 roky hrál vodní pólo a získal jsem poměrně slušnou fyzickou kondici. A tuto jsem během střední školy zdatně rozvíjel. A znáte lepší způsob, jak zapadnout mezi partu kluků, než tak, že je i trochu fyzicky převyšujete?! V tomto momentě se totiž dostáváte do centra pozornosti trochu i Vy.
S fyzickou kondicí jde vždycky ruku v ruce i sebevědomí. Když si věříte ve sportu, daří se vám i mimo něj.
Během střední školy jsem neměl snad žádný problém s někým, kdo by se mi snad posmíval, nebo jinak dával najevo svou nesympatii ke mně. Jeden takový se vyskytl, ale už tenkrát sem si v klidu říkal, že ten mi za to nestojí.
Se sebevědomím trochu zamávala první neúspěšná láska. Ale asi tak, jako by zamávala s každým druhým člověkem. Nedělal bych rozdíl v tom, jak se cítí zklamaný teenager a zklamaný teenager s rozštěpem. Tím spíš, když se posléze najde ta pravá
Po gymplu sem vyrazil na VŠ do Prahy. Nechal jsem se inspirovat tím, co mě obklopovalo odmalička. Šel jsem na medicínu.
V současnosti stále studuji a nemám jakýkoliv problém s tím, že jsem se narodil s rozštěpem. JÁ jsem totiž úplně obyčejný kluk, který si plní svůj dětský sen stát se lékařem.
A když se i dneska setkám s někým, kdo se na mně jen prapodivně podívá, hlavou mi bleskne větička : "On tomu nerozumí, on je hloupý".

Takže milé maminky - hlavy vzhůru, máte doma moc krásné a šikovné děti, které stačí jen popostrčit!