Článek jsem objevila bohužel až nyní, ale nedá mi to za něj panu doktorovi poděkovat, souhlasím s jeho názory a chci se s budoucími čtenáři podělit o pár zážitků se své praxe.
Jsem nyní na MD a před tím jsem učila 7 let na 1.stupni ZŠ. Vždy jsem se snažila střídat činnosti, hlavně v 1.třídě: např. 5 min.povídání, 10 min.čtení, 10 min.psaní, 10 min.cvičení se zpíváním, atd. Tím, že jsem učila všechny předměty, mohla jsem si dovolit nedodržovat rozvrh, tolerovat únavu dětí, přizpůsobit tempo výuky. Z naší třídy se vždy ozývaly nějaké zvuky, u kolegyň, hlavně těch starších bylo ticho. Když přišel p. ředitel na HV, skončila hodina tím, že hrál na housle, já na klavír a děti zpívaly.
Pokud jsem se setkala s žákem, kterému nešlo psaní, čtení, počítání nebo cokoli jiného, snažila jsem se o individuální přístup nebo o to, že mu nějaký spolužák pomáhal, zatímco ti "rychlejší" měli jinou práci. Ty děti, které uměly číst nebo i psát, byly moje pravá ruka: rozdaly sešity, napsaly to a to, zařídily další věci. Vždy jsem se snažila i ty nejméně bystré za něco pochválit. Ovšem individ. přístup je jiný při 18 dětech a při 30 dětech.
Pak za mnou občas přicházeli rodiče (myslím i jiné třídy):
...že Pepíček psal celé odpoledne ty 2 řádky písmen, maminka to chtěla krasopisně, Andulka to tak přece píše... My to zvládli ve škole za 2 minuty (že to nebylo podle normy? Ale bylo to JEHO písmo a bez chyby!...)
...že Lukášovi nejde násobilka, nebude on pí. uč. dyskalkulik? (neboli: nešlo by, aby si vytáhl kalkulačkou, protože my ho to doma stejně nenaučíme, když to nezvládl za půl roku ve škole..)
...že Milánkovi nejde psaní, to on bude dysgrafik, (neboli my si dojdeme do PPP a on nebude muset psát téměř nic, jako jiné děti v jiných třídách...zcestné...)
...že Tomáškovi nejde čtení...
...že děti šikanují naši romskou dceru, to my tak nenecháme, atd.
Chtěla bych se zmínit i o přestávkách. Já osobně jsem nepsala žákům poznámky typu: "Běhá po chodbě a křičí.." a podobné nesmysly, nad kterými se doma rodiče smějí. Jen jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se za 10 minut stihly děti napít, dojít na WC, proběhnout na chodbě s dalšími asi 90 velice hlučnými dětmi, aby je z toho křiku pak nebolela hlava (o dozorující učitelce, která MUSÍ být na té chodbě fyzicky s nimi, WC ani svačinu nestíhá, to ani nepíšu), připravit si na stůl pomůcky na další hodinu, nebo si snad dojít do šatny přezout boty a jít se proběhnout ven? Bylo by to ideální, ale stále mi těch 10 minut nestačí (nepočítám 20 minut velkou přestávku). Ve školách není tolik prostoru, který by dětem vyhovoval na odreagování se a když už je, úředníci by "nevytížené" prostory nejraději nevytápěli, rovnou hned zavřeli a tím ušetřili... jak skvělý nápad...
Namítnete, že by šlo upravit rozvrh hodin, já bych to přivítala, ale dětem jedou autobusy, vlaky, rodiče je chtějí mít brzy doma, mají odpoledne kroužky, hudebku,...nejsme v Anglii.
Ve školách na západ od nás mají (a na rozdíl od ČR i ochotně financují) učitelé pomocné pedag. pracovníky,které pomáhají s dozory, s postiženými dětmi, dokonce i někde opravují písemné práce... U nás jedna učitelka (učí především ženy) ráno v 7.30 h nastartuje na zběsilé celodenní tempo, dozoruje v jídelně, řeší něco s rodiči, do 14 h opravuje sešity, připravuje třídu na další den, pak letí domů za svou rodinou (opět děti, vaření, úklid,...) a po večerech píše přípravy, opravuje, co nestihla, hledá něco na internetu... nápor na nervy...
V naší republice se řídíme heslem: Za málo peněz hodně muziky. Ale neuvědomujeme si, že ta muzika je dost ohlušující pro běžného pedagoga. V poradnách napíší doporučení a učitelko, snaž se, rodiče se většinou zas moc nesnaží, mají svých starostí dost...
Nevím, jak toto velmi vyčerpávající zaměstnání budu dělat s láskou, nadhledem a trpělivostí i po MD. Omlouvám se, že jsem se dostala trochu jinam, chápu, že každé zaměstnání má své, jen jsem chtěla uvést překážky, které spoustě i velice dobrých učitelek podkopávají nohy.