Ahoj maminy, je tomu už dosti let nazpátek, naposledy jsem v Olomouci rodila v roce 1996, předtím 1990 a 1986. Všechny moje porody byly nekomplikované, takže jsem pro personál nemohla být žádnou zvláštní přítěží, ale vždycky jsem si odnesla jakýsi pocit rozčarování, že jsem se na něco měsíce připravovala, těšila, v porodu jsem viděla i duchovní rozměr...ale potom jsem nastoupila do továrny a připadala jsem si tak nějak oloupená o veškeré emocionální prožitky, které jsem mohla prožít a neprožila. V příštím roce chci proto nastoupit do kurzu pro duly a pokusit se "zařídit", aby novodobé maminky mohly prožívat sílu svého ženství naplno. Na stránkách týkajících se práce dul jsem našla takový postřeh, že ženy si navždy zapamatují každé nevraživé okřiknutí, nadřazené jednání a ponížení, které při porodu zažily...a jistě to nejsou pocity příjemné. Já si např. pamatuji, jak tehdy mladíček dr. Lubuški se mě - trojnásobné rodičky - snad udiveně zeptal: "a maminko, proč křičíte?, přičemž já jsem byla přivezena do porodnice asi deset minut před vlastním porodem a zdálo se mi naopak, že to kupodivu dobře zvládám. Pár možná nevinných slůvek a vidíte, dodnes mi to vrtá hlavou, vnímala jsem to stejně, jakoby řekl něco jako "co řveš, ty naděláš". Ženy při porodu se většinou nacházejí ve zvláštním stavu, kdy nejsou schopny zcela racionálně uvažovat - což je přirozený důsledek maximálního se soustředění na porod - a proto s nimi mnohdy lze nepříkladně manipulovat a nešetrně jednat. Proto je možná dobré mít s sebou ještě někoho "nerodícího" - manžela, dulu, příp. oba - kdo zprostředkuje kontakt rodičky s okolním světem. Nakonec bych řekla, že v dobré nemocnici by měl být stabilně kvalitní personál, aby nemuselo záležet na tom, kdo je zrovna ve službě. Ale to už je asi, vzhledem k celkové situaci ve státě, pouhé snílkovství.