No já jsem z fungující takřka dokonalé rodiny, manžel též, oba máme svoje děti dost rádi, spolu fungujeme opět takřka ideálně...přesto jsem po obou porodech měla dojem, že někdo zkouší mou trpělivost a že to dost přehání!
Máma mi pomáhala, tchýně nás zvala na obědy a vozila poo kočárek - měla jsem všechny předpoklady pro dokonalý pocit klidu a stěstí...ale prostě se NEDOSTAVILY! Vadilo mi, že mě v noci budí, vadilo mi, že nikdy nevím, co a kdy bude chtít, vadilo mi, že si nemůžu naplánovat vůbec nic...tak jsem to vážně cítila, ač jsem realisticky věděla, že nám nic nechybí. Když jsme začala péči o mimi brát jako práci a přestala se obviňovat za to, že necítím bezbřehou lásku, dost se mi ulevilo.
Takže moc lituju holky, co mají dítě a nefunguje žádná pomoc nebo nemají odkoukáno od mámy, jak se o mimi starat nebo se jim rozpadá něco (manželství,...), to teprve musí být nápor na nervy!!