Když jsem čekala první miminko, nenechali jsme si s manželem říct pohlaví dopředu. Takže jsme museli hledat jméno pro holku i kluka. Koupila jsem si tedy knížku Jak se bude jmenovat a listovala a listovala. Nakonec jsem vybrala několik jmen z každé skupiny a vylučovací metodou, která trvala několik týdnů, mi zůstala jména Veronika a Ondřej. Nutno podotknout, že manžel se výběru skoro neúčastnil, pokud mi řekl svůj názor na nějaké jméno, tak jedině záporný. Ještě cestou do porodnice jsem se ho ptala, jestli souhlasí se jmény, které jsem vybrala, ale nakonec to stejně nějak zakecal. Když se miminko narodilo, oznámili nám, že je to holčička, okamžitě ze mě vypadlo, že je to Veronika.
Když jsme čekali druhé dítě, pohlaví jsme si tentokrát nechali říct-že prý to je 100% kluk. Nejdřív to měl být Lukášek, pak Jan, ale nakonec si malý asi vybral jméno sám- někdy v pátém měsíci jsem v novinách četla článek o oblíbenosti jmen v Česku, bylo tam i pár méně obvyklých, no a z těch na mě "vybafl" TOBIÁŠ ! A bylo rozhodnuto.Manželova první reakce byla kupodivu kladná, i když to pak popíral. Téměř všichni z našeho okolí byli jménem nadšeni, jen mé sestře a bratrovi se moc nelíbilo, a tchýně s tchánem by asi taky uvítali běžnější jméno. Teď jsou Tobíkovi 4,5 měsíce a všichni už si zvykli, i když zezačátku mu pořád pár lidí, včetně tchýně, říkali Tadeáš. Teď už si to konečně nepletou.