Již několik let odebírám emailem novinky z Rodina.cz a vždy se najde článek, který mě zaujme a který si ráda přečtu...nejinak tomu bylo i s článkem o kojení. V minulosti jsem již jeden příspěvek psala, protože jsem měla pocit, že některé reakce na toto ožehavé téma byly a jsou trochu nepatřičné nebo přinejmenším zanechávají v člověku trpký pocit.

Je s podivem kolik negativně laděných reakcí se vždy najde ať už se jedná o propagaci kojení či kojení na veřejnosti atd. Na úvod bych ráda napsala, že já sama jsem měla s kojením problémy a do dnešního dne je ve mě část mého já velice bolavá a v podstatě cítím, že nejsem až tak vypořádaná s touto částí mého mateřství, která nebyla až tak snadná a přirozená jak jsem si plánovala. Víte, přijde mi opravdu smutné číst některé reakce týkající se nekojení. Matky, které nekojily své děti ze zdravotních důvodů či z estetických či z aboslutně jiných důvodů v sobě ponesou toto stigma ať chtějí či ne a ony samy si musely před sebou a i před okolím obhájit proč nekojily ač třeba některé kojit i mohly...to je věc, která je nezáviděníhodná. Kdybych to nezažila tak bych toto napsat nemohla tak snadno. Ale...můj příběh co se kojení týče prostě úspěšný nebyl. První děcko se narodilo s diagnostikovanou genetickou vadou a strávilo měsíc /v uvozovkách jen měsíc.../ na JIP v Motole. Moje psychika byla na dně...a to si myslím, že je věc, kterou pisatelky odsuzujících či nechápajících reakcí dost podceňují. Psychika ženy v těhotenství a v šestinedělí je opravdu jako tobogán, hormony pracují o sto šest a ne vždy věci jdou podle plánu...přičtěte si k tomu rodinné vztahy, práci, domácnost cokoliv co vás napadne a získate velmi zajímavý koktejl v němž žena musí ať chce či ne obstát. Jsou na nás kladeny velké nároky a proto mě stále zaráží, že se najdou mezi námi matkami ženy, které nejsou schopny pochopit, že ano my, které jsme nekojily cítíme i vinu, máme problém se s tím vypořádat a je nám to prostě líto.
Obzvlášť, když kojení je tak přirozená a nádherná věc. Kdybych nezažila to krátké kojení druhého dítěte tak bych si připadala už úplně jako amputovaná někde v oblasti srdce...je to opravdu těžké a člověk často bojuje s větrnými mlýny.

Ale...jde o to, že ať už kojíme či nikoliv měly bychom se naučit vážit si toho, že máme možnost přivést děti na tenhle svět a snažit se dát jim to nejlepší. Je opravdu zarážející kolik žen z diskuse se vyjadřuje až urážlivě o ženách kojících na veřejnosti...žijeme ve svobodné zemi a myslím si, že je fajn vidět trend návratu k přirozenému porodu, ke kojení a k věcem směřujícím k ekologii a vůbec k ochraně života jako takového...není to o tom, že bychom se měli vrátit na stromy, ale k úctě k životu jako takovému. Matka, která je schopna kojit své dítě jistě chápe, že mu dává to nejlepší a má právo být na sebe hrdá ať už je to někomu nepříjemné. Ale proč hned vynášet soudy?

Velmi mě zarazil přispěvek, který používal slova jako "je mi na zvracení, když vidím někoho kojit atd."...ano, vaše psychika zřejmě dostává zabrat, protože jste sama pravděpodobně nekojila a vaše podvědomí tímto negativním způsobem reaguje na konfrontaci s kojením jako fenoménem. Ale zamyslete se nad tím jak to působí na ženy, které normálně bez nějaké exibice kojí své děti, prostě proto, že je to přirozený způsob jejich obživy a v tu danou chvíli prostě miminko nakojit potřebují, protože má hlad!!!...přeci je nám všem jasné proč máme prsy...za a-slouží jako sexuálně druhotný znak, tedy k tomu, abychom získaly přízeň vizuálně zaměřených můžů, kteří prostě podle pánve a podle prsů posuzují /podvědomě-ano jsme stále z velké části animističtí ať si to připouštímě či ne.../schopnost ženy rodit a uživit jejich budoucí děti a za b-nakrmit své potomkya za c-prostě pro radost...ať už je to sex či kojení...
Proč je tak složité to akceptovat prostě jako fakt? Netahejme do toho naše vlastní nevypořádané emoce. Ja si myslím, že pisatelka článku prostě jen chtěla dát nadějí a dobrou víru maminkám, kterým kojení nejde a které mají přesně ty pocity, které popisuji - náhlá nízká sebedůvěra, ztráta sebehodnoty, pocit osamění v problému atd.

Víte, já když jsem nekojila tak jsem si připadala velice deprimovaná. Musela jsem s dcerkou docházet na zdlouhavé rehabilitace a dovedete si představit jakou úlevou by pro mě jistě bylo vyndat ňadro a dítě nakrmit, než věčně řešit problém s umělou výživou chladnoucí v lahvičce. Nehledě na to, že jsem se prostě setkala s reakcí rehabilitační pracovnice, která na můj dotaz za jak dlouho budu moci jít na řadu, že miminko má hlad poznamenala: "No mamino, vy s sebou nemáte mlíkárnu???" čímž měla na mysli, že nekojím. Bylo mi fakt hrozně...protože jsme tu mlíkárnu s sebou prostě neměla ač jsem se měsíc snažila vydudat ze sebe co se dalo a to i v noci nad fotkou mojí novorozené dcery, která trávila své dny a noci na přístrojích na JIP.

No...já závidím ženským co kojí a říkám to nahlas, prostě je to o tom, že já jsem to chtěla zažít a nešlo to. Ale proboha znova se ptám proč bych je měla odsuzovat nebo se nad nimi pohoršovat a mít potřebu psát nějaké jedovaté příspěvky. Proč? Já kdybych kojit mohla tak si to užívám, zářím na všechny strany a jsem spokojená jako blecha v kožichu.
Jde o to vypořádat se s tím a dokázat to druhým přát.
A teď si představte, že vám prs amputují nebo se stane něco mnohem horšího než jen nekojit...opravdu se mě dotýká ta vzájemná žášť co panuje mezi maminkama co kojí a těmi, které kojit nemohou či nechtějí.
Místo abychom byly rády, že naše děti jsou naživu a šťastné, že prospívají ať už na UM či na MM tak tady ztrácíme čas v trochu zbytečných debatách...zamyslely jste se nad tím co by vám třeba na tohle téma řekly mámy, které neměly to štěstí třeba jako já, že nakonec mám doma holčičku, která to všechno zvládla? Co by vám řekly maminky, jejichž děti sotva zvládají dýchat samy? Stojí to za úvahu...kdybyste stály na chodbě JIP, kde tiše ševelí přístroje, prsa nalitá bolestí a vaše dítě bojovalo o život možná by vás ty jedovatosti přešly...někdy fakt nestačí jen chtít...