Ahoj, je o pár měsíců víc, taknevím, jestli bude moje poznámka ještě aktuální. Pročetla jsem si diskuzi a chci potvrdit názor, že i k vlastnímu dítěti si člověk buduje vztah, a to hodně dlouho. My jsme se s manželem na děti velmi těšili, prošli jsme si i samovolným potratem (až v porodnici po ošetření a vlastně poté, co jsem se přestala bát o tom mluvit s jinými lidmi, jsem zjistila, jak moc lidí tuto zkušenost má). Přestože jsme si užívali oba těhotenství i první kontakty s našimi dětmi, přes to všechno mám dodnes chvíle, kdy si říkám proč jsem do něčeho takového lezla? Co mě to napadlo? Co jsem to za mámu? A jsem dobrá máma? Všechny "dětné" určitě znají situace, kdy nestíháte autobus (k lékaři, kamkoliv), jedno dítě řve jak na lesy, že si tohle tedy oblékat nebude, druhé ječí, že chce odrážedlo....atd. atp. Čekáte návštěvu, říkáte si, že by bylo dobré, kdyby si mohla alespoň někam sednout a děti zrovna teď nutně musí řešit nějaký svůj konflikt nebo problém s panenkou nebo s autem - a ačkoliv jsem konečně chtěla poskládat tu horu prádla, jdu nakonec řešit. Nějak mi to připadá důležitější. A to nemluvím o tom, že občas člověka něco bolí, je nemocný - děti se sice snaží, ale není pro ně možné se zabavit samy celý den. Nestěžuju si, mám děti chytré a šikovné, ale každodenní problémy občas způsobí, že si přeju, aby byly alespoň týden někde úplně pryč. Hanko, chci tím vším říct, že jenom to, že má člověk dítě vlastní, není dáno vůbec nic! A to nemluvím ani o možnosti, že i vlastní dítě může být nemocné nejen tělesně, ale i duševně a nenaděláš s tím nic. Myslím, že jít do rodičovství - a je úplně jedno, jestli jsou děti vlastní, adoptované, v np - znamená jít do zodpovědnosti za jiný život, někomu jinému poskytnout šanci si vybudovat vlastní osud, vytvořit mu/jí možnost, že i on/ona bude jednout pomáhat ostatním lidem - jedno jakým způsobem, protože každý něco umí, co jiné potěší. Nechci, aby to vyznělo nějak melodramaticky, myslím, že nejlepší by bylo, přečíst si všechny články od Macešky. Stojí za to.