Vzpomněla jsem si na jednu mailovou debatu, kterou jsme spolu vedli - o ,,neúspěších" některých pěstounských rodin a tys psala, že u některých pěsťounat se úspěch posuzuje jinými měřítky.
Přiznávám si, že bych si asi (z pohledu mladé, naprosto nezkušené svobodné holky) netroufla vzít do pěstounské péče romské dítě, neboť nevím, zda bych mu dokázala dát spoustu péče, pozornosti a držet s ním krok. Ale to se asi týká i pěstounství a adopce obecně..
Každopádně je dost fajn, když někdo podobné ambice i odvahu nepostrádá, přece jen nějaké to procento úspěšnosti existuje.
Článek jsem teď dočetla..pod ním je rozběhnutá docela značná diskuse, přelouskala jsem zatím pár příspěvků..ale musím říct, že Boučkovou svým způsobem chápu. Asi si zažila dost a vyjadřuje svou vlastní zkušenost, rozhodně bych jí neodsuzovala, byť nesouhlasím s tím, že adopce by měla být zrušena. Jen je síla ten ,,proces" čekat tolik let na dítě musí být ,,na palici", to mě (negativně) fascinovalo už kdysi.