Já samozřejmě neznám ty děti Terezy Boučkové, ale překvapuje mě, když se u adopcí se špatnými koncem vždycky automaticky obviní děti (zejména v případě, že jsou romské), ještě navíc když to udělá rodič a nepřipustí možnost vlastní chyby. V momentě, kdy adoptivní matka po narození syna veřejně přizná, že "vlastní" dítě je zcela něco jiného než adoptivní (a Tereza Boučková se s tímto názorem nijak netajila), možná ta rodina nebyla v pořádku od samého počátku a paní Boučková šla do adopce s pomýlenými romantickými představami o "záchraně". Ostatně z celého rozhovoru tak nějak mezi řádky vykukuje to "očekávání vděčnosti". Také mi přijde zvláštní, že adoptivní synové dopadli špatně oba, ač jejich genetická výbava byla zcela jiná, neboť to nebyli sourozenci. Sama jsem adoptivní matka dvou dětí a dokážu si představit, že prostě existují opravdu problémové děti, jejichž výchova je víc než složitá. Protože mě však náhradní rodinná péče zajímá, sama se v ní angažuji a znám spoustu "náhradních" rodičů, vím, že pro některé lidi je opravdu těžké přijmout adoptivní dítě bez výhrady, třeba proto, že se nevyrovnali s biologickou neplodností, mají o dítěti příliš přesnou představu, atd. Rozhovor v Marianne byl pro mě velkým tématem k zamyšlení nad tím, jak jednou budu hodnotit sama svůj život. Doufám, že mě jednou - kdyby naše rodičovství (záměrně neříkám adopce) nedopadlo dobře - nenapadne "házet" veškerou vinu na děti a budu mít dost soudnosti přemítat i o sobě.