Jen chci reagovat na to týrání. Moc dobře vím, co znamená přijít domů a "být bitá" ať už od táty, nebo od přítele. Moc dobře vím, jak je těžký odejít. Nemá to nic společnýho s láskou. Je to jen strach o život. Ale vždy je to lepší risknout. Já to riskla až díky lásce. Nové, krásné, vášnivé a krásně hřejivé lásce. A k těm potratům. Dokážete si představit jaký to je, když přijdete o dítě? Moje dvojčátka jsme "vyrobili" tak nějak nečekaně. Když jsem řekla partnerovi, že jsem těhotná, tak řekl "Neboj, to zvládnem." , když jsem přišla s tím, že budou dvě, tak mi řekl, že musím víc jíst, už jsem tři, takže vlastně nejsem, ale jsme. O pár dní později mi zemřel kamarád a s ním umřely i dvojčata. Na dalším ultrazvuku jim už srdíčka netloukla. Způsobilo to nervové vypětí. Aspoň mi to tak řekli doktoři. Proti potratům jsem byla vždycky. Nikdy jsem ale žádnou ženu za potrat neodsoudila. Nedokážu si představit jaký to je, když umře narozené dítě. Dítě, které už matka držela v náručí, kterému se mohla podívat do očí. To opravdu nedokážu. Jen vím jaký to je, když přijdete o nenarozené dítě (děti). Hranice, kdy potrat ano a kdy ne neexistuje. Každá matka danou situaci vidí jinak. Neobjektivně, když se týká jí samé a možná až příliš objektivně, když někoho jiného. Ale to je přece pochopitelné. Jsme "jen" lidi. Takže ať už se mámy rozhodnete dítě mít, nebo nemít, tak Vám přeju sílu na rozhodnutí a hodně štěstí.