Je to těžké téma a má jistě více úhlů pohledu. Pocházím z poloromské rodiny a pamatuji si, že v šesté třídě po přestupu na osmileté gymnázium jsem také musela na chvilku zatnout zuby. Naštěstí má povaha je taková, že ač mě něco mrzí a bolí nedávám to znát a tak i ty malé caparty přestalo bavit si ze mne utahovat a považovat mne za "něco jiného". Svůj temperament, který jsem zdědila po taťkovi, jsem dokázala obrátit ve svůj prospěch a udělala si z něj přednost..Na maturitním večírku jsme se tomu ve výsledku všichni zasmáli a shodli jsme se na tom, že záleží opravdu na samotném člověku a je jedno, do kterého odstínu je zabarven... :o)
Při hledání zaměstnání jsem s tím nikdy problém neměla, spíše jsem vypozorovala, že zaměstnavatele spíše zajímá, co člověk má v hlavě a co umí..
Bohužel nemohu posoudit, zda malá "cikáňata" mají genově dané sklony ke špatnému chování. Sama děti zatím nemám a tak nedokážu říct, co je dobré nebo špatné... Ale vím jedno určitě - i kdybych měla v genech tyto sklony, moji rodiče je dokázali bravůrně ve mně potlačit a to jen tím, že mě naučili vážit si všech věcí a lidí...