Zažila jsem šok, protože jsem si myslela, že mi v nemocnici pomůžou. Pan prim. o to nejevil zájem, ale bohužel měl službu. Naopak jsem to vnímala, jako že bolesti simuluju. I když jsem si hospitalizaci prosadila, mohla jsem tu dobu strávit doma a byla bych na tom psychicky lépe, hlavně díky sestrám. Ani propuštěcí zpráva nesouhlasila s tím, co mi tvrdil, o žádném krvavém sekretu jsem nevěděla, propustili mě co nejdřív a byla jsem ráda. Za 6 dní následoval potrat, nebylo, co zachraňovat. Pak jsem otěhotněla znova, se stejným problémem jsem skončila v Nymburce. Věnovali se mi, i když bylo po půlnoci a léčili mě. S malým jsme to zvládli a teď už jen čekám, kdy každým dnem porodím. Všem bych chtěla vzkázat, že život je někdy hodně trvdý, ale pokračuje dál.