Vyrostla sem na malé odřízlé vesnici a myslím, že sem byla díky tomu ochuzena. Do školy sem dojížděla, takže zatímco moji spolužáci po odpolednech organizovali spolu všechno možné, já musela domů, a tam: v zimě zatopit, v létě hrabat, dělat na zahradě, na podzim sbírat trnky, jabka, a každý den krmit králíky a slepice. Byla jsem takový vyděděnec, protože sem s nimi nesdílela odpolední aktivity, ani koupání o prázdninách - špatná dostupnost. Dětí v mém věku bylo ve vesnici moc málo a vesnice byla roztáhlá, všude daleko, společnost sem měla málokdy. Opravdu strašně mi to vadilo na střední, spolužáci šli po škole "na jedno", na rande, a já utíkala na vlak, protože bych se pak těžce dostávala domů.Nějaké disko nebo koncert nepřicházeli v úvahu, to by mě tam musel odvězt a přivézt otec, a to nění zrovna ideální pro dospívajícího a on ani nechtěl.Příroda a zahrada krásná, ale k čemu, když tam nebylo co dělat a s kým. Žiju dnes v Praze a nemůžu si to vynachválit. Ale nikomu neberu,jak si to udělá - jen myslet na ty děti, aby nezůstali bez společnosti svých vrstevníků.