Žabátko. Docela pěkně se ti podařilo spojit dvě témata dohromady - bydlení s dojížděním a pubertu. jestliže dítě "chytí" nějaký zájem natolik, že za kroužkem rádo dojíždí kamkoli kdykoli a poté stráví pubertu sbíráním vavřínů, tak mají rodiče pohodu a pocit, že dítě dobře vedli. Jestliže dítě nic moc zvlášť nebaví, ačkoli je od batolecího věku vedeno k nejrůznějším zájmům (s dvouletým chodí na cvičení-výtvarku apod., maminka společně, pak kroužky předškolášků, pěkně všestranně zkoušíš sport, hudební nástroj, keramiku, zvířátka, později se školákem volíš, co nejraději by, u čeho vydrží...)a ono ho stejně nic nebaví, tak ti vyroste puberťák, se kterým prostě nic nenaděláš. O vedení a výchově to (jen)není. Individualita udělá své. Některé lidi prostě nebaví nic, jen takovej "normální" život, diskotéky, dovolená u moře... nikdy je nechytne nic tak, že by kvůli tomu vstávali o dvě hodiny dřív či/a se učili v noci a pak sbírali vavříny.
Jíťa popisuje situaci střízlivě, věcně a s pochopením pro dceru i pro sebe. Naštěstí si nerve vlasy, že někde udělala chybu, když je dcera normální, a né že smrdí od koní (hraje tři hodiny denně na klavír apod... dosaď co uvážíš).
Mám dvě děti v pubertě, jak jsou na tom s hledáním v jízdním řádu si nejsem jistá, v domácnosti uklízejí neradi ale přece, a naštěstí z palety nabízených a podporovaných zájmů zůstali oba u sportu a dcera i u hud. nástrojů. Ale co kdyby syn byl na sport levý?!? Nic jiného pořádného ho nezajímá, nebaví - tedy ne dlouhodobě. Měla jsem prostě štěstí. Odpadla řada jiných zájmů, ke kterým jsem děti vedla, klidně mohly odpadnout všechny... To jen pohled matky starších, než předškolních dětí. Iluze jsem předem ale žádné neměla (jak ty děti pěkně vychovám), věděla jsem, že mohu jen zvyšovat pravděpodobnost, že se něčeho chytnou...