Ahoj Lenko, když tak čtu, co píšeš, musím tě potěšit, že to vypadá, jako by jsi popisovala mojo miminkovské trápení. Prošla jsem si práškovým obdobím, měřením teploty a pohlavního styku na povel. Abych řekla pravdu, drobet nám to rozhodilo manželskou pohodu - a když jsem konečně otěhotněla a následně potratila měla jsem dojem, že to normálně už nepůjde. Když mi po dalším roce docházeli i ty nejtrvalejší zbytky naděje, nedostala jsem menses. Poctivě jsem týden počkala - hlavně si předčasně nebrat neděje, a šla si koupit test. Jak jsem tušila, byl negativní. Po nekolika dnech jsem začala krvácet - nic moc, ale jen mě to utvrdilo v tom, že těhulka nejsem. Za pár dní mi bylo šíleně špatně a tak jsem se odhodlala jít k doktorovi - byla jsem v tom. I když jsem měla "memses" další dva měsíce a doma podle "receptu" odpočívala - mimi jsem nakonec po termínu porodila.

Nikdy mi nepomohlo, když mi někdo říkal, ať na miminko nemyslím, at se odreaguji a jsem v pohodě, protože to bylo ještě horší. Nedej bože, aby některá z mých kamarádek otěhotněla. Podle mě mi nejvíc pomohla úplná změna práce- našla jsem si náročnější a časově vytíženější práci, kde jsem často bývala i 11 hod. denně a to mě tak zaměstnalo, že na miminko už čas v hlavě nebyl. A tak to přišlo paradoxně dost nevhod ale ani chvíli jsem neváhala.