Tento článek by si měli přečíst moji rodiče. Ze svého vlivu mě nechtěli pustit za žádnou cenu. Naoko jsem samostatná byla, ale běda, když ta moje samostatnost nebyla podle jejich představ. Jak se píše v článku, dokonale mě svázali pocity viny za jejich životy. Chtěla jsem odejít, ale... Přece bych jim nemohla "tak ublížit" tím, že si život zařídím podle svého. Nebo snad dokonce si nebrat k srdci jejich dobré rady. Vždyť to se mnou myslí tak dobře... Nakonec jsem byla "odejita" za velmi nepříjemných okolností.

Dnes nad tím naštěstí jen kroutím hlavou, ale stálo mě to tři roky psychoterapie a předtím bohužel léta stagnace. Pocit viny je pěknej prevít. Pomalu mi bude 40 a jsem moc ráda, že jsem psychoterapii podstoupila. Teprve teď si připadám jako normální člověk. Konečně se nebojím sama sebe a nemyslím si, že jsem vyvrhelem a nevděčnou dcerou.

Teď už mě jen mrzí ty zbytečně ztracené roky. Ale na druhou stranu, taky jsem s tou neurózou mohla žít až do smrti. Kdo to nezažil, těžko bude chápat, že je možné být takhle dlouho "zabedněný".

Moc by mě zajímalo, jestli má někdo podobnou zkušenost. Hlavně s takovou tou hodně skrytou manipulací ve jménu lásky. V té byli mí rodiče mistry. Na jejich obranu ale musím říct, že si svoje negativní chování pravděpodobně neuvědomovali. Mysleli si a myslí dosud, že se mi do mého života vůbec, ale vůbec nepletli...

Sakra, je to pěkně dlouhý, ale jen jsem chtěla napsat, jak se to může vyvinout, když se dospělec separovat chce, ale rodiče se s tím neumí vyrovnat. Všichni jsou nespokojení, vinu vidí jen u druhého a nikdo neví kudy z toho ven.

Hezký den