Já z domova odešla vlastně v 19 s odchodem na kolej, ale dalších 7 let jsem byla živena rodiči. Studium bylo náročné, věnovala jsem se mu poctivě a na nějaké velké přivyděláváni moc prostoru nebylo. Nikdy mi to vyčítáno nebylo a rodiči mi i založili a platili stavební spoření. Podporu jsem od nich měla i několik měsíců po škole v době, kdy jsem byla nezaměstnaná a sháněla práci. Jasně, mohla jsem vzít cokoli, abych se nějak uživila, ale říkali, ať raději několik měsíců počkám, jestli se přece jenom neuchytím v oboru. Podařilo se. Od té doby se živím sama. Plat nijak závratný, ale na uživení stačí. Spoření mi i nadále platili rodiči. Přestože mám vlastní bydlení - pronajatý byt(několik set km od nich, ale trvalé bydliště stále u rodičů) a jsem ráda, že si domácnost vedu po svém, pocitově: DOMA jsem tam u nich. Stejně tak i můj brzo manžel. Poctivě se snažíme oboje rodiče ±pravidelně o víkendech navštěvovat. Skutečně "doma" se cítíme každý u těch svých. Rodiče mají tendence nám přispívat třeba "na benzín", neodmítáme to. Můžou si to dovolit a nám to pomůže (ale jezdili bysme, i kdyby to nedělali). Teď vyřizujeme vlastní bydlení a já jsem vděčná, že můžu použít peníze ze spoření,které jsou od mých rodičů. Plat už mám teď o něco větší, takže to nadále utáhneme sami. ALE oba považujeme za naprosto samozřejmé, že se jednou o rodiče postaráme,až to bude zapotřebí, i kdyby to měl být třeba příspěvek na fajn dovolenou v důchodu. A taky,že přiložíme ruku k dílu při údržbě domácnosti, když už tam jsme, žádný servis. Ostatně od doby dospívání jsme musela zvládat obstarat domácnost a své mladší sestry, protože rodiče v té době pracovali celé dny, jen aby nás uživili.
Abych to shrnula, pokud se snažíte vychovat děti tak, že považují za samozřejmé, že se podílí na domácnosti, a že vám jednou vaši péči oplatí, nebála bych se do nich investovat.