Danielo, velmi Ti rozumím, já sice odešla z domova v 19 letech, ale pupeční šńůra se místo uvolńování stahovala stále pevněji, nepomohlo ani odstěhování se do ciziny - po 7 letech jsem se vrátila a vše bylo ještě horší. Věřím tomu, že mne moje matka milovala, ale byla schopná mne ještě v mých 50letech - i když jsem s ní nežila pod jednou střechou- deptat způsobem, který mne také málem dohnal k psychiatrovi. O to horší, že si proti sobě totálně poštvala jediného vnuka. Jak máš ale jednak s někým, komu je před 80 a je nemocný? Nakonec se to vyřešilo tím - níže uvedeným- drsným způsobem. Taky vzhledem k tomu, že mám jen 1 dítě a jsem s ním sama od jeho 3 let, bylo pro mne tou největší hrůzou, že bych z něj mohla vychovat "mamánka". Proto jsem ho začala velmi záhy vysunovat do světa. Odstěhoval se, když mu bylo 21,5 a v 2.roce na VŠ. i když bydlíme jen kousek od Prahy, šel žít do studenského podnájmu. VlastNě jsem byla ráda- máme mnohem lepší vztah, denně si píšeme maily a vídáme se budˇv Praze. nebo zavítá domů. Je typem, který tady někdo krásně popsal v té příhodě s lístečkem, nalepeným ve skříni. Najednou se ale musel naučit prát, žehlit, vařit, vytírat apod. Asi to bylo krušné, ale snad mi jednou budoucí snacha poděkuje. Na studiích se živí zcela sám, já mu během let šetřila všechny alimenty a přispívám na větší akce typu zahraniční kurz apod.
Omlouvám, se, že jsem v jednom příspěvku semlela více věcí, ale toto téma je mi hodně blízké.