Smekám a zároveň je mi líto, že jste to tak dlouho vydržela. Já jsem těsně před tím, než jsem se rozhodla hledat pomoc u psychologa, byla na pokraji zhroucení. To jediné mě asi taky donutilo jednat. Nechtěla jsem přijít o manžela, s tehdy 12letým synem jsem jednala s nejistotou, ze všeho jsem měla strach. Ztracené roky nikdo nevrátí, ale snažím se dívat do budoucnosti. Dnes 15letému synovi zdůrazňuji nutnost umět se postarat sám o sebe. Už se těším, až bude moci na nějakou brigádu. Ale jak píšete, je otázka, jak dobře člověk dokáže zvládnout roli rodiče u dospělého potomka, pokud to nezažil v původní rodině. Mám ale přece jen trochu štěstí ve výborné tchýni, která svému synovi (mému manželovi) ani našemu synovi nikdy nijak extra nepodstrojovala. Mám ji moc ráda, vždycky mi byla oporou, i když o psychoterapii jsem jí neřekla. Ona chování mých rodičů nikdy nepochopila. Je skvělá.

Píšete o návštěvách psychiatričky, o lécích. Rozhodujete se pro psychoterapii?

Zdravím