Ahoj, můj život a dospívání měl více méně standardní průběh (jen jsem do 18-ti nikam nesměla, byla jsem držena hodně zkrátka), ale pak VŠ, brigády, samostatné bydlení a až po 3 letech (kdy jsem platila nehorázné peníze za malou garsonku, ale samota a svoboda jsou úžasná věc, pokud jsou dobrovolné) soužití s manželem a manželství.
Manžel to měl těžší. Tchýně je úzkostná hysterka, vždy byla labilní a nezvládala ani základní věci. Manžel u ní bydlel do 25 a pak musel utéct. Spoustu věcí, které si někdo prožije v dětství či pubertě, si prožil později. Ano, měla těžký život. Dřív se dalo odejít těžko, má ještě staršího, postiženého sourozence, maminka se k němu vlastně chovala podobně, jako by byl nesvéprávný. Docela zázrak, že z toho vyváznul jako normální chlap. Dodnes je mu ale vyčítáno, že odešel, že se oženil, že má děti! Tchyně to nechápe, ona čekala, že když mu celý život vykládá, jak život za nic nestojí a manželství ještě míň, že se neožení a zůstane s ní. Že se jeho starší sourozenec postižený zase počůrává a že za to může on svým odchodem (spíš ona, že celej den ječí a křičí a stěžuje si na něj). Věřím, že to má těžké a nic jí nikdo nevyčítá. Ale pro jistotu bydlíme na druhém konci republiky - i když se možná budeme kvůli práci vracet... samozřejmě do vlastního domu.
Tak aspoň každý den volá a stěžuje si na vše... ale to se dá přežít