Vidím to tak, že záleží na poměrech v rodině. Tzn. pokud rodiče mají prostředky na to, aby poskytli svým dětem samostatné bydlení, je v pořádku, když to udělají. Pokud prostředky nemají, děti se holt postarají samy, co taky jiného, že Naše rodina je model první - my s manželem bydlení od rodičů dostali (shodou okolností každý od své rodiny něco - prostě to tak vyšlo, že naši rodiče různě našetřili/podědili) a vážíme si toho moc. Nemyslím, že by nás to nějak negativně poznamenalo Naopak tím pádem považujeme za samozřejmost, že naše děti bydlení taky dostanou. Právě proto, že my se nemusíme finančně vyčerpávat hypotékou či nájmem a můžeme tak tenhle "lehký start" předat zase další generaci. A velmi ráda to svým dětem dopřeju, protože, opakuju se, si velmi vážím toho, že my bydlení dostali a nemusíme se stresovat hypotékou. Naopak spíš nesouhlasím se situací, kdy prostředky v rodině jsou, ale rodiče "z výchovných důvodů" nechají děti, ať se starají samy (např. kamarádka bude bydlet v bytě, který staví její otec, ale kamarádka na ten byt bude normálně platit hypotéku. Což mi připadá zbytečné. Ona je teď na MD a její manžel maká od nevidím do nevidím, aby na tu hypotéku měli... prostě je to vyhrocený, i když by to nebylo nutné). Vlastně nevím, co je na tom výchovného. V dospělosti už je stejně na výchovu pozdě...