Milé "nastávající a stávající" maminky, přečtla jsem si zde uvedené příspěvky a rozhodla se, že také jeden přidám.
Jelikož bydlím v Lovosicích, rozhodovala jsem se, zda rodit v Litoměřicích nebo v Ústí. Rozhodování ale netrvalo dlouho - od několika kamarádek, které rodily v Ltm, mi bylo jasné, že v tamní nemocnici své první dítě na svět určitě nepřivedu, takže jsem zvolila Ústí. A rozhodně to nebyla chyba! Zhruba od 30.tt jsem brala Magnesium a už ve 35.tt mi má gynekoložka říkala, že to nebude dlouho trvat a naše malá bude na světě. Ale jak to tak po magnesiu občas bývá, nakonec jsem 10 dní přenášela! Desátý den po termínu jsem tedy nastoupila do Ústí na vyvolání (nebudu psát o hrůzách, kdy jsem před nástupem musela jezdit obden na CTG a amnioskopie - to cestování jsem nenáviděla ), po vyšetřeních jsem se odebrala na rizikovku, kde jsem strávila noc. Hned ráno jsem dostala tabletku na vyvolání. Bolesti přišly velmi rychle - zhruba po 30 minutách. Několikrát mě natáčeli CTG a v poledne jsem byla na vyšetření, kde mi píchli inijekci. Po poledni najednou bolesti ustaly a já mohla na chvilku usnout. Přišla za mnou sestřička zeptat se, jak to se mnou vypadá - jen co jsem jí řekla, že bolesti přešly a ona odešla, začalo to všechno nanovo. Bolesti už vcelku stály "za to" a byly tak po 3 - 4 minutách. Před 16. hodinou jsem šla na vyšetření, kde mi lékař sdělil, že mě okamžitě pošle na porodnici, aby mi píchli plodovou vodu. Na jeho slova: "Připravte se, až Vám píchnou vodu, opravdu se to rozjede a bolesti budou ještě silnější" nezapomenu - byla pravdivá
Na porod jsem se těšila - absolvovala jsem i s manželem předporodní kurz, a tak jsem se nemohla dočkat, až budu hopsat na míči, relaxovat ve vaně,... Realita však byla jiná! Po příchodu na porodní pokoj mi velmi milá paní doktorka píchla vodu, ale ta už byla zelená. A tak jsem místo hopsání ležela na lůžku se zavedenou sondou - aby lékaři věděli, jak se naší malé uvnitř daří, opásaným břichem kvůli CTG a velmi silnými bolestmi přicházejícími v minutových intervalech a nemohla se ani hnout. Po dvou hodinách přijel manžel, takže se mi trochu ulevilo, hlavně psychicky. Protože jsem se neotvírala (celou dobu jsem byla "pouze na tři prsty", lékaři, kteří u mě byli po celou dobu (byli 3) se rozhodli, že mi dají vykapat infuzi oxytocinu - ta mi měla pomoci, ale nepomohla. Jen po ní bolesti ještě zesílily (a to už jsem si myslela, že to horší být nemůže), ale otevřená jsem byla stále na tři prsty. A protože se naší malé přestávalo v bříšku líbit, musela jsem se doplazit na sál, kde mi byl nakonec proveden císařský řez -a tak se nám 23. ledna 2007 ve 21.05 narodila dcera Michalka - měla 51 cm a 3,85 kg. Manžel, který čekal před sálem, byl první, kdo ji viděl . Následujících 24 hodin jsem strávila na JIPce. Na péči si opravdu stěžovat nemohu, i když je pravda, že tam byla jedna protivná sestra, kterou vše obtěžovalo. Když jsem se z JIPky doplazila do sprchy a následně na oddělení šestinedělí, měla jsem toho dost. Měla jsem zamluvený nadstandard - pokoj byl velmi pěkný, útulný, jen mi v něm chyběla naše malá Miška. Tu jsem k sobě dostala až po dvou dnech (jinak mi ji nosili na kojení). Sestřičky byly skvělé - vysvětlovaly, pomáhaly, některé se i chvilku zdržely na kus řeči. Měla jsem velké problémy s kojením - nějak se mi nedělalo mlíčko, a tak mi třetí den po porodu začaly sestřičky vařit čaj z jestřabiny, který jsem pila třikrát denně. Během dvou dnů se mi nalila prsa a já mohla začít kojit.Domů z nemocnice mě pustili šestý den po porodu a já od sedmého dne plně kojila (a to jen díky jestřabině a obětavosti sester - především dvou - bohužel si nepamatuji jména)!!! Nyní bude Mišce 15 měsíců a kojíme stále. Nemohu si tedy na ústeckou nemocnici stěžovat. Až budu rodit podruhé, rozhodnu se stejně.Všem přeji hodně štěstí u porodu a správnou volbu porodnice. Lucie