Chci se podelit o svoje neplanovane osamostatneni po smrti me matky ve veku 13 let. Nastal u me z teto udalosti primo otres a ze dne na den jsem musela denne nakoupit pro sebe a bratra neco ke svacine a veceri, ucila jsem se pod dohledem babicky zehlit kosile a varit. Temer nic jsem neumela a casto jsem byla nastvana, ze nemam takove to bezstarostne detstvi a dospivani. Bylo to hodne tezke, z domova jsem odesla v 19 letech, studovala jsem a delala brigady a hodne jsem se postupne naucila - organizovat cas, postarat se o sebe a nyni i o rodinu, deti. Kdyz byly deti male, casto jsem si styskala, ze nemaji babicku, ktera by je rozmazlovala a ucila novym vecem. To je zivot!
Chci jen navazat na clanek pani psycholozky - myslim si, ze cim driv se osamostatni mlady clovek v 18 ci 20 letech (i pri studiu na VS) tim lepe a tim drive se nauci byt sobestacny. Tak drzim palce!