Je mi 26 let a do svých asi tří let jsem byla naprosto hluchá. Sestřička i doktorka na mě prý volaly, chtastily, mohly se ztrhat, ale já si hrála nebo mě prostě zajímalo něco jiného. Maminku políval studený pot, protože tenkrát si nikdo nedovolil u doktorů polemizovat. Na ušním jsem taky byla za hluchou, ale když mě maminka vedla k zápisu do speciální mateřské školy pro děti s vadami sluch (ne snad, že by si myslela, že to mu tak doopravdy je, ale musela nastoupit do práce a v normální školce mě nechtěli) vysmáli se jí. Asi mě to bavilo nebo co, já nevím, nic z toho si nepamatuju, ale konečně se objevil někdo, kdo mojí hluchotu zcela vyléčil. Brácha byl zase slepej - nebo hloupej, vyberte si, protože obrázky na té tabuli pro něj byly primitivní. Miloval písmenka a když je neviděl, tak si je vymyslel. Domeček byl divný A, sluníčko zas divný O. Při třetí návštěvě oční lékařky se vše konečně vysvětlilo. Můj syn je naštěstí úplně "normální" a moje doktorka je taky "normální". Když nechtěl mluvit s ní, jen se mě zeptala, jestli mluví a co umí říct, jak si hrajeme a co má rád. Já jsem jí to popsala a ona byla spokojená. Obvykle s ní ale spolupracuje rád, on vůbec rád k téhle doktorce chodí, snad mu to vydrží. Přeju hodně trpělivosti.