Já jsem se doma cítila vždycky skvěle, ale po té, co jsem se v devatenácti seznámila s přítelem měla jsem touhu mít s ním co nejdřív vlastní domácnost a jsem spokojená, že se nám to do roka podařilo a funguje nám to už více než 12let.
Můj manžel má ale bratra, který je ale typický mamánek. Pokud ho potkáte, působí dojmem frajera, po kterém holky šílí a který zvládá všechno jako "těžkej king". Ve skutečnosti si ve svých 32letech nedokáže bez maminky zařídit nic - na úřady a někdy i k lékaři chodí s maminkou, je hrozně nesamostatný, finančně se svým slušným platem nikdy nevyjde a je stále spokojený s tím, že maminka mu vaří, pere, uklízí... Rozhodně na tom nehodlá nic měnit a jeho rodiče to přijali jako fakt, že ho budou mít zbytek života na krku a nijak se tomu už nebrání.
Na jednu stranu chápu, že mu vlastně nic nechybí, ale nedokážu se s tím zkrátka sžít. Můj muž i jeho sestra máme svoje rodiny i bydlení a svou nezávislost si užíváme. On se naučil užívat si pouze bezstarostný život a k tomu mu prý takhle nic nechybí...
Myslím si, i vzhledem k vlastní zkušenosti, že čím dříve se dospívající člověk "trhne" od rodičů, tím lépe, protože časem zpohodlní a nemá většinou tu odvahu ani potřebu se do nějakého osamostatňování pouštět.