Uvažovala, jenže je to časově i finančně náročné a momentálně si to nemůžu dovolit. Určitě by to bylo dobré minimálně v tom, odborník chápe o čem mluvíte a jak Vám je a že nejste simulant a lenoch a nedůtklivec, kterému se "nesmí nic říct". Bylo by to na román a myslím, že každý, kdo dospěl do stádia, kdy potřebuje odbornou psychologickou pomoc kvůli vztahům v rodině, prožil řadu situací, nad kterými nejdřív mávne rukou, pak se rozčiluje, protestuje a pokud to nedokáže utnout, jako např. já, tak pak už jenom trnete, co zase bude špatně.
U mě pak následovaly žaludeční problémy, brnění a třes rukou a nohou, migrény, derealizace a přes 4letou léčbu na neurologii jsem se dostala na psychiatrii.
A víte, co je na tom všem nejlepší? Moje máti celý život bojovala s tchýní (společné bydlení), která se do všeho montovala, konflikty byly na denním pořádku a dnes dělá to samé mně. Výčitky, jak jsem ji zklamala, že jsem nedostrkala syna (přes jeho odpor a díky protekci - kterou by nám ona zařídila) na vysokou školu, co jsem jí to udělala, že jsem se rozvedla, atd. atd. A ještě poslední tečka, manžel byl vlastně taky mamánek, ale takový ten machovský typ - "doma maká jen blb a máš moc práce? Tvoje chyba, že si to neumíš zorganizovat".
Koukám, že jsem se nějak moc rozepsala, tak už raději skončím. Poslední rok se tedy snažíme s doktorkou najít optimální variantu léčby, někdy je líp, někdy hodně blbě, ale asi nejdůležitější je, to nevzdat, ale jde to ztuha.
Takže držím palce a mějte se hezky.