Psychoterapie je opravdu finančně a hlavně časově náročná. Navíc první malou úlevu jsem pocítila až někdy po roce "docházky". To, že jsem tam vydržela chodit vděčím jen vědomí, že nic jiného, kromě léků, mi nepomůže. Velký strach jsem měla taky z toho, že mi na to nebudou stačit peníze.

Moc bych Vám přála dojít nějakého klidu. Co se týká zdravotních problémů, ty jste si taky pěkně užila... Nejvíc mě zaráží, že Vaše matka si prožila v podstatě to samé, ale teď jí nedochází, že se chová úplně stejně. A korunu všemu nasazuje muž - macho - mamánek. To je fakt na román. Ale teď mě napadá, jak to všechno vlastně pěkně do sebe zapadá. Dokud se člověk nevzchopí a aktivně se nezačne bránit, ze všech stran se na něj budou hrnout něčí požadavky. Tak dlouho, dokud to ten dotyčný vydrží. A když nevydrží, je to nakonec stejně zase jeho vina. Ale jak víme, nejtěžší je nátlak umět utnout. To se to mluví ... Jen to umět realizovat ... Já tedy ještě ani po těch třech letech nemám vyhráno, jsem takříkajíc "v záběhu"

Moc Vám fandím, vím, jak je to těžký a jak ztuha to jde a nejde. Jsem ráda, že máte oporu v léčbě, a že to nevzdáváte. Myslím, že Váš vztah se synem je konečně ten "normální", že tu rodinnou návaznost jste přerušila. A to je výhra.

Mějte se hezky, když budete mít chuť, pod jménem mám e-mail.