O tom, jaká jsem byla snacha by mohla říct více moje (brzo již bývalá) tchýně než já sama. Ale musím přiznat, že jsem ji za pět let trvání mého manželství neřekla maminko ani jednou. A jestli mě teď něco těší, tak vědomí, že s ní nebudu muset už nikdy pobývat v jedné místnosti, natož mluvit. Bohužel, nebo bohudík, nevím co je vhodnější, ale nikdy jsme se neměly rádi. Já propagovala zdravou výživu (v mezích zdravého rozumu) mezi lidmi, co vyrostli na chlebu se sádlem, neměla jsem ráda špínu, ve které jejich rodina byla za ta léta zvyklá žít a byla jsem velice tolerantní vůči dceři (nebila jsem ji podle hesla "škoda každé rány, která padne vedle", kdykoliv dcera zazlobila). Ona byla závistivá (uměla jsem vařit, stihla jsem si doma uklidit, mám dosti bohaté rodiče, kteří nás finančně podporovali), pomlouvačná, neschopná říci co ji vadí a co ne. Takže naše láska neměla ani tu nejmenší šanci vyklíčit, natož vyrazit lísteček. Tchán je dosti agresivní typ (bije kozu, když mu uteče, protože nezavřel vrátka), jí (konzumuje) s velikou chutí psy a jeho názor, že každá ženská je slepice k dětem a plotně mě ujistil, že náš vztah bude dosti podobný, jako s "maminkou". Musím přiznat, že o rodiče svého bývalého manžela bych si "neopřela ani kolo". A pokaždé, když jede dcera s tatínkem na návštěvu k rodičům, mám strach, aby se vrátili v pořádku. Třeba už z toho důvodu, že tchýně vychovávala děti tím způsobem, že je vyšoupla ráno před barák a starejte se o sebe sami.
Možná, že jsem příliš úzkostlivá (dceru vychovávám dle hesla vyzkoušej si cokoli, hlavně si neubliž, strojení se vypere) a čistotná (občas doma uklidim, ale raději si přečtu dobrou knížku, než abych drhla každý měsíc okna), ale snad i trochu normální ženská, která si nepadla s tchýní a tchánem do oka. Pokud jsou rodiče vašeho partnera stejné nátury, přeji mnoho trpělivosti a "dobrý žaludek".