Já si fakt hodně pamatuju, když jsem byla malá. Taky jsem moc nemluvila (to až teď). Traduje se historka, jak k nám přijela návštěva a paní na mě dlouuuuho mluvila - např. "To je aje jozkosná hojcicta, zekni mi básničtu!". Já jsem zarytě mlčela, prý fakt dost dlouho. A pak už jsem to asi nemohla vydržet, protože jsem vzhlédla a otázala se: "Neumíš mluvit normálně?"
STRAŠNĚ jsem nesnášela, když po mně kdokoliv chtěl nějaké předvádění. Což ovšem neznamená, že jsem nic neuměla...např. číst jsem se naučila ve třech letech.
A že Anička neví, kde má zuby (ale taky ví, "jak a čím se čistí zuby") (takže to možná ví), to mi fakt nepřišlo důležité...
SAMOZŘEJMĚ, že na ni neustále mluvím a neustále říkám, co dělám, taky má ráda říkanky (běžela myška okolo bříška, šup do pupíčka - Anička se hihňá a dloube se do pupíka, takže VÍ, KDE JE PUPÍK - aspoň něco.... :-).