Jarko, a nejhorší na tom je že jsem vůbec neměla podporu u manžela. Otěhotněla jsem ve chvíli kdy je u nás doma mezi námi velká krize, dlouho jsme neměli intimní styk a pak po nějaké pauze, šup jednou a já byla těhotná. Já uvažovala jít do toho i přes riziko, manželovi jsem řekla co kdybych do toho šla, co bys udělal, říkám mu. Takže neví, ale že s tím hrubě nesouhlasí. Já potřebovala slyšet, slova podpory,že když půjdu na potrat, takže to zvládnu, že na mě myslí, obejme mě...a nic ztoho. Jen se ptal, co u doktora a kdy mám termín....Den před zákrokem večer, manžel odcházel na noční a jen ahoj...nic víc.Bylo mi do breku, žádná slova podpory- zvládneš to,budu na tebe myslet,jsem v duchu s tebou,jsi statečná.....Po zákroku mě ten den v nemocnici pouštěli /miniinterupce/ musela jsem mít doprovod, jinak by mě samotnou nepustili domů. Přijel manžel, chtěl mi vzít tašku, já nechtěla, ptal se 3x já že si to ponesu sama.A pak říká -to bylo tak hrozné, ty se na mě zlobíš...Já byla jak smmyslu zbavená,říkám mu dej mi pokoj, nesahej na mě, tekly mi slzy. On jestli chci o tom mluvit, já že ne, aspon teď ne.Cestou domů jsme v autě nepromluvili ani slovo. Ještě jsme spolu od té doby o tom vůbec nemluvili, nechce se mi to s ním probírat.Zklamal mě!!!! Když jsem přišla domů, máme na zdi v obýváku velké nástěnné hodiny, kyvadlo které se houpe je ve výřezu ve tvaru fazole. Já na ty hodiny koukla a vidím ten ultrazvuk- ten malý fazolek. Nemohla jsem se na ty hodiny dívat, druhý den jsem řekla manželovi ať je sundá, ptal se proč tak jsem mu řekla pouze to co mi to připomíná. Snažím se s tím vyrovnat, chce to čas....Jenže co pomalu vím, je to že k manželovi si neumím najít cestu,jsem ráda když není doma, nedokážu si představit nic s ním....