Milá autorko, moc pěkný článek... Já sama jsem prodělala podobnou zkušenost se svým dnes desetiměsíčním synem. Když se narodil, jako každá novopečená maminka jsem si nebyla zrovna jistá, co je pro něj nejlepší. Přečetla jsem si pár knih o vývojové psychologii dítěte a řekla si, že na to půjdu ""přirozeně"" - tzn. budu dělat to, co cítím, že mému synovi vyhovuje. Prvního půl roku to vypadalo tak, že jsem syna, pokud nespal, skutečně NEUSTÁLE nosila. Zpočátku to bylo dost náročné, protože trpím sníženou činností štítné žlázy a po porodu se to ještě zhoršilo, takže jsem se cítila, jako by mě vždycky po ránu někdo pěkně praštil po hlavě a byla jsem k smrti unavená...ale to je jiný příběh. Zkrátka, neuspěla jsem s kočárkem (když se tam malý probudil, řval jako pominutý, než jsem ho doma z kočárku vyndala). Plakal, když jsem ho na chvilku odložila a chtěla něco udělat... Všechno jsem dělala, když můj syn spinkal, což byly opravdu krátké chvilky... Takže problém pro mě byl udělat téměř cokoliv - nakoupit, uklidit, uvařit, vyžehlit... Dohromady jsem nezvládala dělat skoro nic - tedy kromě nošení miminka. Nelíbilo se mu totiž ani v šátku, klokánku, vaku, nikde kromě mé náruče (tyhle technické prostředky jsem pravda začala používat trochu pozdě. Asi bych si ulehčila život, pokud bych je vyzkoušela dřív). Pravda je, že jsem byla dost frustrovaná, říkala jsem si, jak je to možné, že maminky kolem mě všechno stíhají a vypadají naprosto v pohodě? :) Kde sakra dělám chybu? A pak mi došlo, že o žádnou chybu nejde. To když mi tchýně několikrát ""doporučovala"", ať miminko nechám brečet, že si přece musí zvyknout v klidu ležet a dívat se do stropu... A že jsem si ho naučila nosit a teď se toho nezbavím... Takové ty klasické klišé maminek ovlivněných komunistickým způsobem ""výchovy"" miminek. Fakt ale je, že i v porodnici jsem našla pár maminek, které, pravděpodobně poučeny z domu, trvaly na tom, že hlavně NESMÍ miminko naučit chovat se v náruči. Takže suma sumárum - nosila jsem svého syna, bylo to leckdy náročné, ale rozhodně toho nelituji. Příště (pokud nějaké bude), bych to udělala úplně stejně, jen bych si pomohla babyvakem nebo šátkem. Pořád si myslím, že není nic přirozenějšího, než poskytovat miminku pocit lásky a bezpečí ve vlastní náruči :))