S tím souhlasím. Každé dítě je jiné, ale většina umí velmi brzy dávat své potřeby najevo. Kdyby matky tolik nestudovaly různé příručky a návody, jak vlastně ty děti vychovávat a spolehly se trošku víc na svou intuici, možná by už u velmi malého miminka poznaly, že říká: "mámo, já chci pochovat." Alespoň já to na svém miminku poznám zhruba od 3-4 měsíců. Stejne jako poznám, že má hlad nebo žízeň, že ho bolí zoubky, že se nudí, nebo že je unavený...

Řídím se tím, co mi mimísek říká (právě má 10 měs.), nesleduju hodiny, jestli už je čas k jídlu, nebo by měl spát. V noci spí podle potřeby - většinou sám ve své postýlce, ale když je potřeba vezmu ho i k nám. Jediné co nedokáže je usnout sám v postýlce. Když je unavený, vezmu ho do náruče a tiše na něj mluvím - do 10ti minut většinou spí jako špalek a neprobudí se ani při pokládání do postýlky.

Kojení - to by bylo snad na extra článek, laktační krize přicházely každých 8 týdnů, kdyby přijal flašku, tak už jsem ho dávno odstavila, protože ta bezmoc nad hlady řvoucím uzlíčkem byla šílená. V 9 měsících se mimísek docela sám odstavil, když začal zaspávat večerní kojení a do toho přišla jedna z laktačních krizí. Možná bychom překonali i tuto, ale udržovat si laktaci kvůli 1/4 litru mlíka denně mi přišlo zbytečné. Je zajímavé, že v tu chvíli vzal flašku bez problémů na milost.

V šátku jsem ho nikdy nenosila, asi by mi odešly záda. Od narození jsem ho měla v kočárku vedle sebe, takže taky mohl sledovat veškeré dění a hlavně mě. Když potřeboval pochovat, sedla jsem si s ním do křesla - práce sice stála, ale když se to vezme, kromě vaření nebylo nic, co by nemohlo počkat třebas i pár dní.

Myslím, že příručky je třeba brát s rezervou. Těch pár, co mi přišlo do ruky si tak protiřečí, že se podle nich stejně řídit nedá.