No, troufnu si tedy oponovat. Jednak už tu víckrát zaznělo, že neustálé nošení neznamená neustálé věnování se. Já se totiž svým nošencům v podstatě vůbec nevěnuji.
To je opravdu velký omyl.
Dále si myslím, že klidné miminko- neznamená automaticky miminko, které cítí jistotu a bezpečí. Moje první dcera byla 6 hodin po porodu ode mne separovaná a celou tu dobu údajně neplakala, ale spinkala, věřím tomu, protože tak se projevovala i nadále. Když jsem ji odstavovala (později), velmi lehce se asi v půl roce vyrovnala s tím, že ji v noci nekojím a spokojila se se svým prstíkem. S tím si řeší své problémy dodnes a lásku od nás přijímá velmi z rezervou ač ji viditelně potřebuje. Svoje problémy si řeší sama, ale dobré to pro ni není.
Tím chci říct, že povaha je jedna věc a druhá věc je, že nošenci jsme podle mě (a podle teorie některých psychologů a zmiňované autorky) všichni.

Pokud dítě beru když pláče, způsobuji tím jednak jeho pocit, že pouze chci aby neplakalo, nikoli takovéto absolutní přijetí do svého života (nebo účast na svém životě), to možná píšu blbě, nevím jak to napsat líp, kdo knihu četl, snad to pochopí. A navác to neustálé čekání, kdy zabrečí z nás možná dělá otroky daleko víc než permanentní nošení.
Aspoň tak to ve srovnání svých dětí vidím já.

Ještě chci oponovat, že naše děti by byly ve světě indiánů chudáci pouze podle našich měřítek, která jsou velmi vzdálená od našich skutečnžch potřeb. Dítě, které se narodí ovšem není produktem naší civilizace, nžbrž stejným božím stvořením jako byla miminka před tisíciletími.