Zlababo,děkuji za hezký článek.
knížku jsem taky četla a je opravdu inspirující a zajímavá.
Jak už to někdo zmínil výše, opravdu se nejedná o příručku pro rodiče jak vychovávat své děti.Žena,která ji napsala prostě předává dál informace,kterí zjistila při svém pobytu s indianány a které jí příjdou důležité i pro naši společnost.Tato kniha byla napsaná (jestli si to dobře pamatuju) v 80. letech,tedy v době,kdy se novorozená miminka davála do společných místností a přebalovala se a krmila podle určitého harmonogramu,který většinou pak matky dodržovaly i doma. Pláč dítěte byl považován za nástroj,kterým se snažilo manipulovat rodiče, takže pokud bylo najezené a přebalené, tudíž by mělo být spokojené,nechalo se brečet tak dlouho jak to zvládlo. A dalo by se pokračovat.
To jsou věci,které dnes už tak moc neplatí, dítě máme po porodu hned v náručí, jsou rooming in atd.
Myslím,že to co se snažila autorka říci,je to, že děti prostě potřebují cítit náruč a teplo své matky, nebo i jiné lidské bytosti a že tím,že je budeme nosit či chovat se z nich nestanou rozmazlenci. V době kdy tu knihu napsala musela určitě způsobit veliký poprask.Ale i v dnešní době nám má co nabídnout.