Teda holky, to je fakt počteníčko. Zmítáme se tady od apokalips až po modré z nebe.
Magdi, zrovna jsem včera přemýšlela - jak jsem ráno popisovala svoje deprese, že bych snad svolila k nějakému tomu tmavšímu človíčkovi, jen aby to bylo rychleji. Je to ale o citech, ne o rozumu. Jasně, že máme asi každá strach, jak to dopadne. Ty děti jsou jako malý sladký všechny, uvidí se až v pubertě. Ale je to asi tak jak s vlastníma. Kdo ti zaručí, že ti vlastní neodejde někam s partou fetovat nebo si šlehnout? Pořád tu máš nějaký ten otazník. A taky záleží na tom jak moc nás rodiče vychovali k toleranci či povědomí o ostatních rasách nebo jak jsme se snažili je pochopit sami. Naši teda nic moc. Ta moje kamarádka, co adoptovali toho malýho chlapečka (polorom), zrovna studovala religionistiku a je pro ostatní rasy velmi otevřená, už jen pro to, že se o ně zajímá a hodně o nich studovala. Je to asi o tom. Člověk dokáže přijmout hodně, ale musí se sám snažit o věcech získat si co nejvíce objektivních informací, přemýšlet o nich, konfrontovat je se sebou. Připadá mi to strašně podobný právě u té adopce. Aspoň u mě to tak je. Ještě před lety mně připadalo přijmutí cizího člověka jako něco nepředstavitelnýho, něco co já určitě nedokážu. A helemese, za pár let je všechno jinak.
Nezbude nám, holky, asi nic jinýho, než doufat, že nám se to podaří.
ahoj Kaťas