Ahoj lidi, náhodou jsem narazila na tuto diskusi a jednak všechny čekatelky chápu a jednak jsem se místy celkem i pobavila. Chápu proto, že to, co Vás čeká mám za sebou, ale částečně i znovu před sebou. Vysvětlím za chvilku. Pobavil mně především článek, ve kterém se píše, že dotyčná nechce mít dítě ve 40, protože bude stará, unavená, upjatá. Je mi skoro 43 a všechno na co Vy čekáte, mně potkalo vloni, jen trochu jinak než jsme plánovali. Teď jsem už rok máma, jsem mladá, spokojená, nabitá energií, rozdováděná, přístupná všem ptákovinám, zkrátka jsem v pohodě. Vdaná jsem něco přes 19 let a protože můj muž je sportovec fanatik, tak už víc než 16 let trénuje malé chlapečky ve fotbale. Z toho důvodu celých 17 let nic nedal na moje prosby, že potřebujeme dítě. Je fakt, že se v naší domácnosti vyskytovalo denně okolo 15-ti dětí(tedy fotbalistů). Jemu stačila na blbosti jejich přítomnost, já měla prázdnou náruč a večer slzy. Je taky fakt, že jsem po 5-ti letech manželství začala s umělým oplodněním, byla jsem 9x, ale díky tomu, jak jsem se na to hrozně těšila a vlastně jsem na nic jiného nemyslela, tak to nevyšlo. Byla jsem sice varována, abych na to tolik nemyslela, ale každá víte, že to se prostě nedá na to nemyslet. K 17. výročí svatby mi dal manžel ten nejkrásnější dárek, svolil s osvojením. Bylo mi 40 let. Požádali jsme o dítě od 0 do 6-ti let a bylo nám jedno jestli to bude kluk nebo holka, i když všichni naši fotbaloví žáci nám tvrdili, že si u nás holku nedovedou představit. Měli jsme jen dvě podmínky a to, že to bude bílé a zdravé dítě, protože žijeme na malé vesničce na jižní Moravě a máme daleko k doktorům. No a naše sociální pracovnice (mimochodem naprosto senzační)to s námi probrala a vysvětlila nám, co je adopce a co je pěstounská péče a řekla to, co na nás zabralo. Nechcete dlouho čekat - rozhodněte se pro pěstounskou péči. A my to udělali. A tak nám to tak hezky vyšlo, že jsme vloni k 18. výročí svatby dostali chlapečka. Takže od podání žádosti uplynul přesně 1 rok a 1 den. Bylo to sice trochu jinak, než jsme původně zamýšleli, jak jsem psala na začátku, ale zatím nelitujeme. Když nám z Brna o něm volali, tak nám řekli, že mu je 8 let, což je víc než jsme chtěli, navíc měl trochu psychické problémy, protože do 6-ti let nemluvil a matka ho týrala, než jí ho odebrali. U nás však úplně rozkvetl, je to nádherné dítě (tím myslím krasavec) za ten rok, který budeme za chvilku slavit si na nás naprosto zvykl a je to prostě paráda. Já vím, že pro něco takového se rozhodnout je dost těžké a asi k tomu člověk musí nějak dojít, ale tím vším jsem chtěla říct, že pokud člověk opravdu chce dítě a ty mateřské pudy v něm takhle řádí, tak se rozhodne i tak jako my. Taky jsem snila o tom, jak budu chovat miminko, ale teď si říkám, že našemu synkovi je 9, takže třeba už za 10-15 let budu taky chovat miminko, budu totiž babičkou. A pokud ho po jeho zkušenostech dokážeme dovést k tomu, že založí svou rodinu a bude mu to klapat, bude to asi náš největší úspěch. Páni, teď to vypadá jako agitka, ale není, to jsou jen moje skutečné postřehy. Jo, a proč mně to ještě čeká? My jsme si totiž požádali o další a bude mu 5-7 let. Takže se holky držte. Hanka