Milý Martine, z Vašich slov je cíti velká bolest a zármutek nad tím ,že jste byl odtržen od dcery. Vím ,že je to moc zoufalá chvíle, a moc Vám přeju, aby jste dokázal se svou partnerkou najít rozumný kompromis,a vy od dcery nemusel natrvalo a úplně.Vím, že některé matky dokážou s otci neuvěřitelné věci. Když má totiž otec o děti opravdu zájem, jde s ním snadno cvičit a vydírat ho.

Ale chci se trochu zastat Dagmar, Píše, že se po dvou letech odhodlala k rozvodu a že to pro ní bylo velmi těžké, právě proto, že si uvědomuje, jak tím manželovi ublížila.
Ona se přece nerozváděla proto, aby mu ublížila, ale PŘESTOŽE mu to ublíží !!!!A věřte, že to bylo o to horší rozhodování. Kdyby měla doma alkoholika , co děti jen tříská, pokud je zahlédne, a jinak mu to je srdečně jedno, jestli žijí, měla by to snažší. Rozhodovala by se jen za sebe. Takhle musela zvládnout i vědomí, že někomu, koho si přinejmenším vážila a koho kdysi milovala, ublíží. Ale nikdo se nemůže přizpůsobovat všemu a donekonečna.
Nejdůležitější pro rodinu jsou šťastní manželé , a obětovat svůj spokojený život tomu,že by rozvod ublížil manželovi , dlouhodobě nepřinese nic dobrého. V něšťastném manželství nemůžou dost dobře vyrůst šťastné děti. A každý smutek se někde v člověku projeví. Buď jste nemocní, nebo si svou bezmoc a neštěstí vyléváte na těch, co se nemohou bránit. Na dětech.
A nešťastná máma má smutné a plaché děti , co si nikdy nejsou jisti, kdy jim máma zase vynadá.Jsou to vaše děti ,i když s nimi nežijete,a na prvním místě by mělo být pro oba rozvedené jejich klid a pokoj . A myslím, že kdyby všechny rozvedené mámy smýšlely se svými bývalými manželi tak taktně a vstřícně, jako o tom píše paní Dagmar, ubylo by nešťastných tátů,a určitě i nešťastných dětí , co to vlastně odnesou v každém případě.